Článek
Seděla jsem s kamarádkou Evou ve naší oblíbené vinárně na Vinohradech. Venku se stmívalo, uvnitř bylo příjemné teplo a my probíraly všechno možné. Právě si stěžovala na nového šéfa, který jí naložil práci za dva lidi a tvářil se, že je to samozřejmost. Byla na pokraji sil, v očích se jí leskly slzy frustrace. A pak udělala něco, co mi naprosto vyrazilo dech.
Vytáhla mobil, povzdechla si a řekla: „Já musím zavolat mámě. Potřebuju se jí vypovídat, ona mi vždycky poradí.“ A s naprostou samozřejmostí vytočila číslo. Sledovala jsem ji jako ve snách. Pozorovala jsem, jak se jí během hovoru uvolnily rysy, jak přikyvovala a jak jí z tváře postupně mizelo to strašlivé napětí.
V mé hlavě se zatím odehrával úplně jiný film. Zavolat mámě? S problémem? V mém světě by taková konverzace měla jen dva možné scénáře. V tom prvním by mi máma okamžitě vmetla do tváře: „No vidíš, já ti říkala, že si té práce bereš moc. Ale ty si nikdy nenecháš poradit! Vždycky musíš mít svou hlavu.“ Místo podpory by přišla lekce a výčitka.
V tom druhém, tátově scénáři, bych se dočkala jen otráveného zabručení do telefonu: „Prosím tě, to jsou starosti. To neřeš a dej si panáka.“ Jakýkoliv náznak emoce by byl smeten ze stolu jako otravný prach. Problémy se v naší rodině neřešily. Zamlčovaly se. Dělalo se, že neexistují.
Když Eva dotelefonovala, usmála se na mě, i když trochu unaveně. „Tak dobrý. Máma říkala, ať se na to dneska vykašlu, že zdraví je přednější a zítra je taky den.“ To jednoduché spojenectví, to tiché „jsme v tom s tebou“, mě zasáhlo jako blesk. Bylo to něco tak čistého a normálního, a pro mě zároveň tak nedosažitelného.
V tu chvíli jsem v sobě ucítila tu starou, známou bolest. Prázdnotu. Závist, za kterou jsem se okamžitě zastyděla. Vždyť já mám Evu ráda a přeju jí to nejlepší. Ale ten pohled na její samozřejmou důvěru v rodičovskou podporu mi jen ostře připomněl, co já jsem nikdy neměla a nikdy mít nebudu.
Celý život jsem si myslela, že dospělost znamená řešit si všechno sám. První zlomené srdce jsem probrečela do polštáře, aby to nikdo neslyšel. Když mě vyhodili z první brigády, řekla jsem doma, že jsem skončila sama. Když jsem si nevěděla rady s daněmi, strávila jsem hodiny na internetu, protože zeptat se táty bylo nemyslitelné.
Už nejsem naivní. Je mi dvaatřicet, mám za sebou pár let terapie a vím, proč to tak je. Chápu, že moji rodiče mi dali jen to, co sami uměli. Ale pochopení není lék. Nezaplácne tu díru v srdci, ten pocit, že jste na světě absolutně sami, i když máte rodinu.
Někdy si říkám, jestli se ta rána vůbec někdy zahojí. Ten pocit ztráty něčeho, co jsem nikdy ani nepoznala. Dnes večer, když jsem se dívala na Evu, jsem měla pocit, že ne. Že to bude navždy můj stín. Stín holčičky, která se naučila nikdy o nic neprosit, protože věděla, že by se jí stejně nedostalo odpovědi.
Máte to podobně? Je pro vás představa rodičů jako bezpečného přístavu jen sci-fi? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy nejvíc pomůže vědomí, že v tom nejsme sami a že si tu podporu můžeme vybudovat jinde.
