Článek
Minulý rok jsem prožila peklo. Moje druhé těhotenství bylo od začátku velmi komplikované a já jsem skončila na více než měsíc v nemocnici. Lékaři bojovali o život můj i naší nenarozené dcerky. Byla jsem vyděšená, slabá a každý den jsem se modlila, abychom to obě zvládly. Můj manžel Pavel byl skvělý, staral se o našeho staršího syna a každý den za mnou chodil. Myslela jsem si, že v této hrozné chvíli stojí celá rodina při mně. Jak strašně jsem se mýlila.
Během té doby, co jsem byla v nemocnici, se k nám nastěhovala moje tchyně Marie, aby prý Pavlovi „pomohla“ s domácností a se synem. Brala jsem to jako milé gesto. Až o několik měsíců později, když už jsme byli s dcerkou konečně v pořádku doma, se mi Pavel s něčím svěřil. Přiznal se, že jeho matka mu po celou dobu mé hospitalizace našeptávala do hlavy strašlivé věci.
Říkala mu prý, že si „zaslouží něco lepšího“. Že jsem „příliš křehká“ na to, abych byla dobrou manželkou a matkou. A dokonce zašla tak daleko, že mu radila, ať se na mě vykašle, rozvede se a najde si někoho „zdravějšího“. Když mi to Pavel říkal, viděla jsem, jak se za ni stydí. Tvrdil, že ji samozřejmě nebral vážně. Ale ta slova, ta zrada od ženy, která se mi měla snažit pomáhat, mě zasáhla jako dýka do zad.
Od té doby jsem se s tchyní stýkala jen z nutnosti. Byla jsem k ní chladná a odtažitá. Nedokázala jsem zapomenout. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může být tak krutý. Jak může přát rozpad rodiny svému vlastnímu synovi ve chvíli, kdy jeho žena bojuje o život.
A teď, o rok později, se karta obrátila. Tchyni diagnostikovali vážnou chronickou nemoc. Nedávno podstoupila operaci a teď potřebuje na několik měsíců celodenní péči, než se zotaví. A můj manžel za mnou přišel s neuvěřitelným nápadem. Zeptal se mě, jestli by se jeho matka nemohla nastěhovat k nám. Prý bych se o ni mohla starat, protože pracuji z domova.
Zůstala jsem na něj jen zírat, neschopná slova. Počáteční šok se rychle proměnil v ledový hněv. „Ne,“ řekla jsem pevně a jasně. „To v žádném případě nepřipadá v úvahu.“ Pavel se na mě nechápavě podíval.
„Ta žena,“ pokračovala jsem a snažila se ovládat třes v hlase, „která se tě snažila přesvědčit, abys mě opustil, když jsem bojovala v nemocnici o život, v mém domě vítaná není. A už vůbec se o ni nebudu starat.“
Pavel se naštval. „Jak můžeš být tak krutá?“ řekl mi. „Vždyť je to moje matka! Je stará a nemocná! Rodina si přece musí pomáhat, ať se děje cokoliv.“ Jeho slova mě ranila. Nechápal to. Nebo to nechtěl chápat. Pro něj to byla povinnost, pro mě to byla noční můra.
A peklo teprve začalo. O chvíli později mi začaly chodit zprávy od jeho sourozenců. Všichni mi nadávali, jak jsem bezcitná. Že tchyně je stará, nemocná a že ji to „všechno mrzí“. Ale to je právě ten problém. Ona se mi nikdy neomluvila. Jedinýkrát, kdy jsme se o tom bavily, jen mávla rukou a řekla: „Jen jsem se bála o budoucnost mého syna.“ Žádná lítost, žádná omluva. Jen další sobecká výmluva.
Teď se se mnou můj vlastní manžel skoro nebaví. Chodí kolem mě jako stín a dává mi najevo, jak jsem ho zklamala. Jeho rodina mě bombarduje urážkami a já si začínám připadat jako netvor. Začínám pochybovat sama o sobě.
Opravdu jsem tak chladná a zlá? Měla bych se přes to přenést, zapomenout a postarat se o ženu, která mi přála ten nejhorší osud? Všichni mi říkají, že ano. Že rodina je svatá. Ale já vím, že kdybych ji sem pustila, zničilo by mě to. Její přítomnost v mém domě by byla neustálou připomínkou její zrady.
Miluji svého manžela a nechci, aby se naše manželství rozpadlo. Ale zároveň si musím chránit své vlastní duševní zdraví a bezpečí naší malé rodiny. A já vím, že přítomnost mé tchyně by byla jako jed, který by pomalu otrávil všechno, co jsme si vybudovali. Stojím před strašlivou volbou a cítím se neuvěřitelně sama.
