Článek
Minulé léto jsem si udělala obrovskou radost. Pořídila jsem si na naši malou zahrádku za domem nafukovací vířivku. Není to žádný velký luxus, ale pro mě je to můj malý kousek ráje. Po dlouhém dni v práci není nic lepšího, než si vlézt do teplé, bublající vody a jen tak relaxovat. Moje vířivka je moje soukromé útočiště, místo, kam si zvu jen ty nejbližší přátele. Nikdy by mě nenapadlo, že se moje kamarádka Klára rozhodne, že z mé soukromé oázy klidu udělá veřejné koupaliště.
S Klárou se známe už léta. Je to fajn holka, je s ní legrace, ale má jednu velkou chybu. Myslí si, že se celý svět točí jenom kolem ní a že její nápady jsou vždycky ty nejlepší. A vůbec nerespektuje hranice ostatních lidí. Až do minulého týdne jsem si ale nemyslela, že je to tak zlé.
Potkaly jsme se ve městě a ona se zmínila, že by si ráda přišla odpočinout ke mně do vířivky. S tím jsem neměla žádný problém. Mám ráda společnost a věděla jsem, že si hezky popovídáme. Řekla jsem jí, že to je v pořádku, ale ať se mi určitě ozve dopředu, abychom se domluvily na termínu a abych byla doma. Souhlasila a já jsem to dál neřešila.
O pár dní později jsem večer jen tak projížděla Facebook. A najednou na mě vyskočila událost, ze které mi spadla čelist. Jmenovala se „Párty ve vířivce u Jany!“. A jako organizátor byla uvedená Klára. Zírala jsem na to a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Moje kamarádka bez mého vědomí vytvořila veřejnou událost, kam pozvala lidi na párty ke mně domů.
Okamžitě jsem jí zavolala. Byla jsem naštvaná, ale snažila jsem se udržet klidný hlas. „Kláro,“ řekla jsem. „Můžeš mi prosím vysvětlit, co má znamenat ta událost na Facebooku? Jaká párty u mě ve vířivce?“ Její reakce mě naprosto odzbrojila. Vůbec nechápala, proč se rozčiluji.
„Ále,“ řekla tím svým bezstarostným tónem. „Jen jsem potkala pár fajn lidí a říkala jsem si, že by si to taky užili. Vždyť o nic nejde. Bude sranda.“ V tu chvíli jsem vybuchla.
„Jak jako o nic nejde?!“ křičela jsem do telefonu. „To je můj dům! Moje zahrada! Moje vířivka! A ty si bez mého dovolení pozveš ke mně domů partu cizích lidí, které vůbec neznám?! Zbláznila ses?!“
Ale ona stále nechápala. „Prosím tě, vždyť jsi říkala, že můžu přijít,“ bránila se. „No, TY můžeš přijít!“ odpověděla jsem. „Ale to ti nedává žádné právo si sem vodit, koho chceš! To není veřejný bazén!“
Její drzost byla neuvěřitelná. Hádaly jsme se asi deset minut. Stále opakovala, že přeháním a že kazím legraci. Vůbec jí nedocházelo, jak moc překročila hranice. Že narušila mé soukromí a chovala se k mému domovu, jako by jí patřil.
Nakonec jsem jí řekla, že celou tu její slavnou párty samozřejmě ruším. A že pokud ještě jednou udělá něco takového, tak už u mě doma nemá co dělat. Uraženě mi řekla, že jsem sobecká, a zavěsila.
Zůstala jsem sedět v tichu a byla jsem z toho úplně zničená. Musela jsem pak ještě psát zprávu na tu událost, že se žádná párty nekoná a že se jedná o nedorozumění. Bylo mi neuvěřitelně trapně.
Nechápu, jak si někdo může myslet, že je tohle normální. Jak může kamarádka udělat něco takového. Její sobectví a nedostatek respektu mě hluboce zranily. Dnes už vím, že Klára asi nikdy nepochopí, co udělala špatně. A já si do své malé, soukromé vířivky budu od teď zvát jen lidi, o kterých vím, že chápou význam slova „soukromí“.
