Článek
Můj starší bratr Karel je jako pětileté dítě v těle šestatřicetiletého chlapa. Nikdy nepracoval, je líný a neuvěřitelně ničí všechno kolem sebe. Až donedávna ho naši rodiče neustále omlouvali a chránili. Ale i jim nakonec došla trpělivost. Před pár měsíci ho vyhodili z domu, protože jim byt proměnil v doupě plné špíny a odpadků a choval se k nim naprosto bez úcty.
Karel ale neskončil na ulici. Naše hodná teta se ho ujala. Nabídla mu, aby dočasně bydlel v malém zahradním domku, který mají na pozemku. Byla to jeho poslední šance. A on ji samozřejmě promarnil. Po dvou měsících se teta se strýcem šli do domku podívat a nestačili se divit. Karel ho stihl totálně zničit.
Zničené koberce, flekaté zdi, rozbitá kuchyňská linka, vylomené panty u dveří. Nikdo z nás nechápe, jak to dokázal, protože byl pořád sám a žádné návštěvy si nevodil. Teta se strýcem ho okamžitě vyhodili a oprava je stála desítky tisíc korun. A tak se stalo, že můj bratr byl najednou bez střechy nad hlavou. A jeho poslední nadějí jsem byla já.
Zavolal mi a já jsem čekala prosby a omluvy. Místo toho jsem ale slyšela jen další arogantní požadavky. Oznámil mi, že se tedy dočasně nastěhuje k nám, protože s manželem máme pokoj pro hosty. A pak mi začal diktovat své podmínky. Ta drzost mi vyrazila dech.
Řekl mi, že je naprosto jasné, že u nás bude bydlet zadarmo. Že prý od nás s manželem očekává, že mu budeme platit veškeré jídlo, včetně všech dovážek z restaurací, na které si zrovna vzpomene. Dále prý musím dělat jeho osobního taxikáře a vozit ho, kamkoliv bude potřebovat, protože on nemá auto.
Ale to nebylo všechno. Jeho seznam pokračoval. Prý mu musíme platit jeho telefonní paušál a samozřejmě ho musíme brát s sebou na všechny naše dovolené. A pak přišla ta poslední, nejabsurdnější podmínka. Oznámil mi, že od nás také očekává, že mu budeme platit jeho měsíční poplatky za online hru World of Warcraft.
Zůstala jsem jen tiše zírat do telefonu. Ten člověk, který se nikdy nesnažil pracovat a zničil domov dvěma rodinám, mi teď diktuje seznam luxusních požadavků, jako bychom mu něco dlužili. A aby tomu nasadil korunu, velkoryse mi nabídl, že tu dohodu sám sepíše na papír, abychom v tom „měli jasno“.
V tu chvíli jsem to nevydržela a vybuchla jsem smíchy. Byl to smích plný zoufalství a nepochopení. „Karle, ty ses úplně zbláznil,“ řekla jsem mu, když jsem popadla dech. „V žádném případě. Můžeš si najít práci, najít si vlastní bydlení a platit si své vlastní hlouposti. Já ti nedám ani korunu.“
Jeho reakce byla přesně taková, jakou jsem čekala. Začal na mě křičet, že jsem sobecká. Že jsem jeho „bohatá“ sestra (nejsem bohatá, jenom na rozdíl od něj normálně pracuji) a že mu to prý dlužím. Že rodina si má pomáhat. Řekla jsem mu, že pomoc vypadá jinak než nechat se někým zneužívat, a zavěsila jsem.
Myslela jsem si, že tím to skončí. Ale Karel se rozhodl pro pomstu. Začal obvolávat celou naši rodinu a stěžovat si na mě. Vyprávěl jim, jak jsem ho opustila v nouzi a jaká jsem hrozná sestra. Dokonce se odvážil zavolat mé nejlepší kamarádce a snažil se ji poštvat proti mně.
Ale stal se malý zázrak. Tentokrát mu jeho pohádky nikdo neuvěřil. Celá rodina, včetně našich rodičů a tety se strýcem, se za mě postavila. Všichni už měli jeho chování a ničení plné zuby. Všichni mu řekli to samé, co já: ať si najde práci a začne se o sebe starat sám.
Konečně. Poprvé v životě můj bratr narazil. Poprvé mu nikdo neumetl cestičku a neomlouval jeho chování. Zůstal v tom sám. Nevím, co s ním teď je a je mi to jedno. Jsem jen nesmírně vděčná, že mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří stojí při mně a vidí pravdu. A jsem na sebe hrdá, že jsem konečně našla sílu říct mu jasné a hlasité „ne“.
