Článek
Před pár lety jsem dostala na starost několik malých trafik v našem městě. Byla to velká zodpovědnost. Starala jsem se o všechno, od objednávání zboží, přes papírování až po práci s penězi. Každý den jsem sbírala tržby, platila faktury dodavatelům a nosila hotovost do banky. Když jsem na tuto pozici nastoupila, nikdo mi nic neukázal. Hodili mě do vody a čekali, jestli se utopím, nebo začnu plavat.
Trvalo to pár měsíců, plných stresu a učení se za pochodu, ale nakonec jsem se do toho dostala. Vytvořila jsem si vlastní systém, všechno klapalo, čísla seděla a já jsem měla svou práci pod naprostou kontrolou. Cítila jsem se konečně jistá a kompetentní. A přesně v tu chvíli do firmy nastoupil nový manažer. A rozhodl se, že mi ze života udělá peklo.
Byl to ten typ šéfa, co nerozumí vaší práci, ale myslí si, že by ji dělal mnohem lépe než vy. Neustále mě kontroloval a na všechno se mě vyptával. „Proč jste tohle zaplatila teď? Proč je tahle částka tak vysoká? Proč jste dala peníze do banky až odpoledne?“ Jeho neustálé a zbytečné dotazy mě přiváděly k šílenství. Bylo jasné, že mi nevěří.
Vrcholem všeho byla porada minulý měsíc. Znovu začal zpochybňovat mé účetnictví. A pak, s vážnou tváří, mi oznámil nové pravidlo. „Odteď, paní Jano,“ řekl přísně, „chci, abyste mi posílala fotky všech transakcí a dokladů, které vám projdou pod rukama. Chci mít přehled.“
Zůstala jsem na něj jen zírat. Bylo to neuvěřitelně ponižující. Po vší té dřině, kdy jsem se všechno sama naučila, mě teď podezíral z podvodů a chtěl mě kontrolovat jako malou holku. Ale nezačala jsem se hádat. V hlavě se mi zrodil plán. „Dobře, pane šéfe,“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem. „Jak si přejete. Budete mít naprostý přehled.“
A tak začala moje malá, tichá pomsta. Rozhodla jsem se, že jeho příkaz budu plnit. Do posledního, nejmenšího detailu. Hned druhý den ráno jsem mu začala posílat fotky na jeho soukromý mobil přes WhatsApp. Každá jedna faktura za noviny. Cvak. Posláno. Každá jedna účtenka za doplnění cigaret. Cvak. Posláno.
Když jsem na konci dne počítala tržbu, vyfotila jsem mu hromádky mincí. Pak jsem mu vyfotila bankovky. Pak jsem mu vyfotila ručně vypsaný vkladový lístek do banky. Pak jsem mu vyfotila obrazovku bankomatu, když jsem peníze vkládala. A nakonec jsem mu vyfotila i potvrzení o vkladu. Během jediného dne jsem mu poslala asi padesát fotek.
Navíc jsem k fotkám začala přidávat i dotazy. „Pane šéfe, schvalujete proplacení této faktury?“ „Pane šéfe, je tato tržba v pořádku?“ Většinou neodpovídal, protože byl zahlcený mými zprávami. Ale já jsem byla v klidu. Kdyby se mě někdo z vyššího vedení na cokoliv zeptal, mohla jsem jednoduše říct: „Pana šéfa jsem se ptala, ale nedostala jsem odpověď.“ Veškerá zodpovědnost byla najednou na něm.
Takhle to pokračovalo několik měsíců. Každý den, bez výjimky, jsem mu bombardovala telefon desítkami fotek každé maličkosti. Účtenky, faktury, peníze, lístky. Všechno. Představovala jsem si, jak mu telefon neustále pípá a jak musí každý večer mazat stovky zbytečných fotek.
A pak, jednoho dne, to přišlo. Zavolal mi. Jeho hlas už nebyl arogantní a přísný. Byl unavený a zoufalý. „Paní Jano, prosím vás,“ začal. „Mohla byste mi už přestat posílat všechny ty fotky?“
„Ale proč, pane šéfe?“ zeptala jsem se s předstíranou starostí. „Děje se něco? Vždyť jste chtěl mít přehled.“ On si jen povzdechl. „Můj telefon to už nezvládá. Neustále se mi seká, protože mám plnou paměť. A já trávím každý večer hodinu tím, že mažu ty tisíce fotek. Prosím, přestaňte.“
„Ale samozřejmě, pane šéfe,“ řekla jsem sladce. „Když si to přejete. Už vám nic posílat nebudu.“ Po tomto telefonátu se stal zázrak. Šéf mi už nikdy nezpochybnil jedinou účtenku. Už se mě nikdy neptal na žádné zbytečné otázky. A už nikdy nekontroloval mou práci.
Možná to nebyla ta nejdivočejší pomsta na světě. Ale byla účinná. Dostal přesně to, o co si žádal. A na vlastní kůži si vyzkoušel, jaké to je, když vás někdo otravuje zbytečnou a nesmyslnou prací. A to byla lekce, na kterou, doufám, nikdy nezapomene.
