Článek
Je úterý, pět odpoledne. Z okna našeho bytu v Hradci vidím, jak se slunce opírá do stromů a láká ven. Já sedím na balkoně se sklenicí vychlazené vody a poslouchám. Neslyším zpěv ptáků ani smích dětí z hřiště pod námi. Slyším jen tlumené, zběsilé klikání myši zpoza zavřených dveří. To je zvuk mého manželství. To je Tomáš, zavřený ve své krabici.
Tomáš je dobrý chlap. Opravdu je. Pomůže s luxováním, každé ráno mi udělá kávu. Každý den mi zavolá o pauze v práci, jen aby se zeptal, jak se mám. Když odchází, políbí mě. Když přijde, políbí mě. Večer, než usne, mě obejme. Ale mezi těmito malými ostrůvky něhy je oceán prázdnoty. A v tom oceánu se topím.
Jeho útočištěm je malý pokoj, který měl být původně pro hosty. Dnes je to jeho pracovna. Jeho jeskyně. Jeho pevnost. Tam tráví veškerý svůj čas. Pracuje, učí se programovat, a když je mu nejhůř, když na něj padne ta jeho deka, hraje hry. Celé dny, celé víkendy. Venkovní svět pro něj neexistuje. Já pro něj neexistuji.
Jednou, když ho před lety propustili z práce, to trvalo půl roku. Šest měsíců žil jen ze záře monitoru, sledoval staré české komedie a já kolem něj chodila po špičkách. Bylo to, jako bych se dívala na ozvěnu jeho dětství. Sám mi kdysi vyprávěl, jak ho rodiče nechávali celé dny samotného doma. Jeho jedinými přáteli byly filmy a obrazovka. Naučil se být sám. A nikdy se to neodnaučil.
Jeho rodina v tom mistrně pokračuje. Jeho matka a sestra Petra jsou strážkyně jeho klece. Mluví o něm jako o „našem Tomáškovi“, jako by mu bylo stále patnáct. Brzdí ho, shazují jakýkoliv jeho pokus o změnu. Drží ho v té bezpečné, známé roli chlapce, který nic nepotřebuje a nic nechce. Jen svůj klid a svůj pokojíček.
Zkoušela jsem všechno. „Pojď se projít, Tome, je tak krásně.“ Odpověď je vždy stejná: „Jsem unavený, Jani.“ „Pojedeš se mnou do Kauflandu na nákup?“ „Nezlob se, jeď sama, já si tu něco dodělám.“ A tak jezdím sama. Chodím na procházky sama. Žiju sama. Vedle něj.
Dnes jsem se rozhodla pro malý test. Koupila jsem v IKEA malou poličku do koupelny. Nic složitého. Zaklepala jsem na dveře jeho jeskyně. Otevřel, v očích prázdno, na sluchátkách ještě doznívala střelba z nějaké hry. „Tome, prosím, pomohl bys mi přivrtat tuhle poličku? Sama to nezvládnu.“ Podíval se na poličku, pak na mě. „Jasně, udělám to. Později.“
Vím, co znamená jeho „později“. Znamená to „nikdy“. Znamená to „neotravuj mě s reálným světem, tady v tom mém je mi dobře“. Nebyla jsem naštvaná. Jen mě zaplavila vlna beznaděje. Vzala jsem si vrtačku a šla do koupelny. Polička visí. Je trochu nakřivo. Stejně jako celý náš život.
Miluju toho muže, který mi každé ráno říká, že mě miluje. Ale ten muž existuje jen na pár minut denně. Zbytek času žiju vedle tichého ducha chlapce, kterého rodiče zamkli v pokoji a zapomněli na něj. Vím, že říká, že se snaží. Ale já už nevím, jestli věřím, že se z té své dobrovolné samotky dokáže někdy dostat. A jestli já dokážu žít navždy na chodbě před jejími dveřmi.
Cítíte se ve vztahu také osaměle, i když jste dva? Máte partnera, který se uzavírá do svého světa? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
