Článek
Šest let. Tak dlouho trvá můj tichý boj s vlastním manželem. Šest let od narození naší dcery Elišky a tři a půl roku od narození syna Matěje. Šest let života ve strachu, který jsem si nechtěla přiznat.
Když se Eliška narodila, myslela jsem si, že Milan přijde k rozumu. Vždyť my oba jsme jako děti očkovaní, stejně jako celé naše rodiny. Ale on ne. Začalo to opatrně. „Necháme ji nejdřív trochu vyvinout, než do ní začneme cpát chemikálie,“ říkal. „Počkáme, až jí bude rok.“
Když jí byl rok, tlačila jsem na něj, aby ji nechal naočkovat. Ale narazila jsem na zeď jeho „nejistoty“ a dalších výmluv. A protože k dětské lékařce chodíme vždycky spolu, pokaždé, když přišla řeč na očkování, začal být nervózní a podrážděný. Lékařka to nakonec vždycky vzdala, aby se vyhnula hádce. A já, hloupá, jsem taky ustoupila. Doufala jsem, že časem zmoudří.
Včera se všechno změnilo.
Eliška měla horečku přes 39. Trvalo to déle než 24 hodin, a tak jsem se rozhodla jet s ní na pohotovost do liberecké nemocnice. Naštěstí to nebylo nic vážného, jen nějaká viróza. Ale to, co následovalo, byla studená sprcha, kterou jsem potřebovala.
Lékař se mě zeptal na očkování. A když zjistil, že šestiletá holka nemá ani ta základní, spustil na mě přednášku. Bylo to deset minut čistého ponížení a studu.
Říkal všechno to, co jsem já sama říkala Milanovi. A ještě mnohem víc. Vyprávěl mi o čtyřměsíčním miminku, které u nich leželo před třemi dny s meningitidou. Přežilo, i když tomu sám nevěřil.
„Moje děti jsou očkované,“ řekl mi na závěr a díval se na mě pohledem, který říkal všechno.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že s ním souhlasím, ale že je to přání manžela. Nevěřil mi. V jeho očích jsem byla jen další nezodpovědná matka.
Poslední rána přišla, když mi dal do ruky propouštěcí zprávu. Pod diagnózou stálo chladným, úředním jazykem: „Očkování neprovedeno z důvodu odmítnutí pečující osoby.“
Četla jsem ta slova znovu a znovu a cítila, jak mi do tváří stoupá horkost. Vypadám jako ignorantka kvůli tvrdohlavosti mého manžela.
Už ne. Tohle už dál nebudu snášet.
Milan je v jádru hodný a milý člověk, ale v tomhle ohrožuje naše děti. A já mu to dál nebudu dovolovat. Moje pasivita skončila. Teď musím jednat.
Ale jak? Jak je mám nechat naočkovat, když je u doktorky vždycky se mnou? Co mu mám říct, aby tentokrát nešel? Mám mu lhát? Nebo to mám udělat za jeho zády a říct mu to, až bude po všem?
Potřebuju povzbudit. Potřebuju radu. Protože vím, že to bude peklo. Ale taky vím, že už nemůžu jinak. Musím ochránit své děti. I před jejich vlastním otcem.
Máte se svým partnerem zásadní neshody v otázkách zdraví a bezpečí vašich dětí? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je potřeba slyšet, že bojujete správnou bitvu.
