Článek
Život vedle naší sousedky byl vždycky tak trochu nepříjemný. Bydlíme v řadových domcích, kde si lidé vidí skoro až do talíře, ale ona to posunula na úplně jinou úroveň. Neustále nás pozorovala. Kdykoliv jsme byli na zahradě, stála u plotu a zírala. Když jsme měli otevřené dveře do kuchyně, viděla jsem její obličej v mezeře mezi záclonami. Byl to hrozný pocit, jako bychom byli pod neustálým dohledem. Cítili jsme se jako ve vězení ve vlastním domě.
Snažili jsme se to ignorovat. Říkali jsme si, že je to jen stará, osamělá ženská, která se nudí. Ale minulý měsíc překročila všechny meze. Můj manžel Petr byl zrovna ve sprše v naší koupelně v patře. Okno bylo sice mléčné, ale pootevřené na ventilaci. Když jsem vyšla na zahradu, uviděla jsem něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. Naše sousedka stála u plotu, v ruce držela mobil a natáčela si naši koupelnu.
Vybuchla jsem. Začala jsem na ni křičet, co si to proboha dovoluje. Lekla se, rychle schovala telefon a utekla domů. Byla jsem tak v šoku a znechucená, že jsme neváhali a zavolali policii. Policisté přijeli, promluvili s ní a důrazně ji varovali, ať s tím okamžitě přestane. Mysleli jsme si, že to konečně pochopí a dá nám pokoj. Jak jsme se mýlili.
Místo aby se stáhla, rozhodla se pro pomstu. O pár dní později si na svůj dům nainstalovala bezpečnostní kamery. To by samo o sobě nebylo nic divného. Ale jedna z těch kamer byla namířená přímo na náš dům. A co hůř, byla natočená takovým způsobem, že zabírala přímo okno naší koupelny. Její drzost byla neuvěřitelná.
Zkusila jsem to ještě jednou po dobrém. Zašla jsem za ní a slušně jsem ji poprosila, aby tu kameru natočila jinam. Že nám to narušuje soukromí a že se nám nelíbí, aby nám někdo koukal do koupelny. Ale ona se mi jen vysmála do obličeje. „Jste paranoidní,“ řekla mi. „Ta kamera je na mém domě a zabírá jen můj pozemek. A i kdyby ne, tak co? Stejně tam nic vidět není.“ Odmítla mi ukázat záběry a práskla mi dveřmi před nosem.
Byly jsme v koncích. Ten pocit bezmoci byl strašlivý. Věděli jsme, že nás šmíruje, ale neměli jsme důkaz. A tak jsme včera večer znovu zavolali policii. Přijela stejná hlídka jako minule. V klidu jsme jim vysvětlili, co se stalo. Že po jejich poslední návštěvě si sousedka nainstalovala kameru, která nám míří přímo do koupelny.
Policisté si povzdechli a šli k ní zazvonit. Sousedka otevřela a tvářila se jako největší neviňátko. „Zase vy?“ řekla jim otráveně. „Už jsem vám říkala, že nic nedělám. Jen si chráním svůj majetek.“ Policista jí ale klidně odpověděl: „Paní, vaši sousedé tvrdí, že jedna z vašich kamer zabírá jejich koupelnu. Můžete nám prosím ukázat ten záznam?“
Sousedka začala protestovat, že je to její soukromí. Ale policista byl neoblomný. Řekl jí, že pokud jim ten záznam neukáže dobrovolně, budou muset získat povolení a bude z toho mnohem větší problém. Nakonec neochotně souhlasila a pozvala je dovnitř. My jsme s manželem nervózně čekali na naší zahradě.
Asi po deseti minutách vyšel jeden z policistů ven a zamířil k nám. „Měli jste pravdu,“ řekl a v jeho hlase byla slyšet zlost. „Na tom záznamu je vám vidět přímo do sprchy. Je to naprosto jednoznačné.“ V tu chvíli jsem pocítila obrovskou vlnu úlevy. Nebyli jsme blázni. Měli jsme pravdu.
Druhý policista mezitím vyšel od sousedky a já jsem slyšela, jak na ni mluví velmi přísným hlasem. „Paní, tohle je poslední varování,“ řekl jí. „Okamžitě tu kameru otočíte jinam, nebo na vás vaši sousedé mohou podat trestní oznámení za narušování soukromí a šmírování. A to už není legrace.“
Sousedka neřekla ani slovo. Jen stála s rudou tváří a zírala do země. Konečně jí někdo srazil hřebínek. Policisté se s námi rozloučili a odjeli. A my jsme se s manželem jen objali. Ten pocit zadostiučinění byl nepopsatelný.
Vím, že s ní asi nikdy nebudeme mít dobré vztahy. Je to zlá a manipulativní osoba, která si myslí, že může všechno. Ale teď ví, že si všechno dovolit nemůže. Ví, že jsme se nebáli se bránit a že zákon je na naší straně. A my konečně můžeme jít do naší koupelny s pocitem, že nás nikdo nesleduje. A to je pro nás to největší vítězství.
