Článek
Pracuji jako manažerka pro několik poboček mobilního operátora. Za ty roky v oboru už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Viděla jsem spoustu podivných a nepříjemných zákazníků. Ale to, co se stalo minulý měsíc, mi naprosto vyrazilo dech a zanechalo ve mně pocit hořkosti, na který jen tak nezapomenu. Ukázalo mi to, jak hluboko dokáže lidská drzost klesnout.
Všechno to začalo, když jsem na týden zaskakovala v jedné z našich menších prodejen, kde měli málo personálu. Téměř každý den nám tam volala jedna a ta samá paní. Vždycky se ptala na ten nejlevnější tlačítkový telefon, co jsme měli v nabídce. A každý den si vymýšlela novou pohádku, proč by ho měla dostat zadarmo.
Jednou tvrdila, že cena na internetu je jiná. Podruhé, že jí nějaký manažer slíbil odpuštění aktivačního poplatku. Potřetí si zase vymyslela, že pro invalidní důchodce je ten telefon úplně zdarma. Byla neuvěřitelně otravná a vytrvalá. Varovala jsem svůj tým, ať si na ni dají pozor a ať mi dají vědět, pokud se objeví osobně.
A ten den přišel. Zrovna jsem byla zavřená v kanceláři a měla jsem nějaké online porady. A ta paní se objevila v prodejně. Musím vám říct, že tým, který jsem tam měla, byl naprosto úžasný. Zlatí a hodní lidé. A tou nejhodnější ze všech byla Lenka. Byla to starší prodavačka, anděl v lidském těle, která by se pro druhé rozdala.
Když jsem vyšla z kanceláře, viděla jsem to. Lenka zrovna obsluhovala tu otravnou paní. A byla uprostřed placení. V tu chvíli jsem si myslela, že se Lence podařilo tu paní nějak uklidnit a přesvědčit ji k normální koupi. Ale pak jsem uviděla něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. Lenka vytáhla z peněženky svou vlastní platební kartu a zaplatila ten telefon za ni.
Chtěla jsem zakročit, něco říct. Ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem Lenku ponížit před zákaznicí. Bylo to její rozhodnutí. Ale srdce mi krvácelo. Věděla jsem totiž, v jaké situaci Lenka je. Starala se o nemocnou matku, její staré auto se neustále rozbíjelo, měla dítě se speciálními potřebami a její manžel zrovna přišel o práci. Ta holka neměla peněz nazbyt a každou korunu obracela dvakrát. A přesto ze svého mála dala dar úplně cizí a nepříjemné ženě.
Druhý den se ta paní vrátila. A byla nepříčetná. Vletěla do prodejny, praštila krabicí s telefonem o pult a začala křičet. „Tohle je ten nejhorší krám, jaký jsem kdy měla!“ ječela. „Chci okamžitě vrátit peníze! V hotovosti!“ Její plán byl naprosto jasný. Chtěla proměnit dar od mé kolegyně v hotové peníze pro sebe.
Lenka, která zrovna stála poblíž, k ní klidně přistoupila. „Dobře, paní,“ řekla pevným, ale slušným hlasem. „Pokud vám telefon nevyhovuje, můžete ho samozřejmě vrátit. Ale peníze se vrací na kartu, ze které bylo placeno. Takže se vrátí na moji kartu.“
Tvář té ženy se v jediném okamžiku změnila. Její předstíraný hněv se proměnil v čistou, nefalšovanou zuřivost. Její podvodný plán selhal. Viděla, že z nás žádné peníze nedostane. Začala nám sprostě nadávat, vřískala, že si na nás bude stěžovat na centrále, a pak uraženě vypochodovala z obchodu.
Zůstaly jsme tam stát v tichu. Bylo mi Lenky strašně líto. Její dobrý skutek byl takhle ošklivě pošlapán. Chtěla pomoct člověku v nouzi, ale místo toho narazila na bezcitnou podvodnici, která se ji snažila jen využít.
Tenhle zážitek mě hluboce poznamenal. Vždycky jsem se snažila věřit v to dobré v lidech. Ale někdy, když vidíte takovouhle drzost a chamtivost, je těžké si tu víru udržet. Někteří lidé jsou prostě zlí. A nejvíc na to doplácejí ti nejhodnější z nás.
