Článek
Boj mé dcery s rakovinou byl peklo. Ale to, co přišlo po poslední chemoterapii, bylo peklo jiného druhu. Ztráta vlasů ji zničila. Z mé společenské a veselé holky se stala troska bez sebevědomí, která se zavřela doma a odmítala vidět i vlastní rodinu.
Její stav ještě zhoršoval můj nevlastní syn Adam (18). Neustále měl hloupé poznámky a vtipy na její vzhled. Dokonce se ji snažil tajně fotit, aby mohl její fotky bez vlasů sdílet s kamarády. Zarazila jsem to, i když můj manžel Petr tvrdil, že jde jen o „neškodné škádlení“.
Minulý týden se vdávala Petrova sestra. Celá rodina chtěla, aby Magda přišla. Po dlouhém přemlouvání souhlasila, ale pod jedinou podmínkou – že jí koupím paruku. Vzala jsem ji na nákupy a vybrala si nádhernou, krátkou paruku ve stylu pixie. Vypadala úchvatně, poprvé po měsících jsem v jejích očích viděla jiskru. Když nás v ní ale uviděl Petr s Adamem, začali se smát. Nechápala jsem proč.
Na svatbě bylo všechno v pořádku. Až do jednoho momentu. Seděli jsme u stolu a pár příbuzných zrovna chválilo Magdu, jak jí to sluší. A v tu chvíli se Adam, který seděl vedle ní, natáhl a jedním rychlým pohybem jí strhl paruku z hlavy.
Zůstala jsem sedět jako opařená. Magda zděšeně vykřikla, popadla paruku a s pláčem utekla ze sálu. A pak jsem to uslyšela. Smích. Smál se Adam, jeho bratranci u stolu a někteří další hosté. Podívala jsem se přes rameno na svého manžela. Seděl vedle své matky a smál se taky.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vstala jsem a před zraky všech jsem na Adama spustila tak, že na to do smrti nezapomene. Pak jsem si vzala kabelku, našla svou uplakanou dceru na záchodě, a bez dalšího slova jsme odjely domů.
Telefon mi zvonil celou cestu. Petr. Nebrala jsem to. O pár hodin později dorazil domů taxíkem a začal na mě křičet. Jak jsem mohla odejít uprostřed svatby, urazit jeho sestru a nechat ho tam s Adamem bez odvozu.
Řekla jsem mu, jak jeho syn ponížil Magdu. A on? Začal mi vykládat, že to bylo jen „dětské škádlení“, že Adam neměl žádné zlé úmysly a že prostě jen blbnul. „Tohle je jejich způsob, jak si k sobě hledají cestu jako sourozenci,“ řekl mi. „A ty jsi přehnaně ochranitelská, nerozumná a jen jim v tom bráníš.“
Od té hádky spolu nemluvíme. Adam se odmítá omluvit a můj manžel ho v tom plně podporuje. Jsem prý hysterka, která přehání. Ale já vím, že jsem udělala jedinou správnou věc. Bránila jsem své dítě, když to nikdo jiný neudělal. Ani její vlastní otec.
Jsou situace, kde není o čem diskutovat. Pokud jste se kdy museli postavit jako lev za své dítě proti nepochopení zbytku rodiny, váš příběh může dodat sílu ostatním. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
