Článek
S mou šestnáctiletou dcerou máme jeden společný rituál, který obě milujeme. Čas od času si spolu zajdeme do naší oblíbené vietnamské restaurace. Je to náš malý únik od reality, chvíle jen pro nás dvě, kdy si povídáme a užíváme si skvělé jídlo. Můj manžel Petr a naši dva mladší synové totiž exotické kuchyni moc neholdují. Pro ně je vrchol gastronomie řízek s bramborem nebo pizza. A já to respektuji. Proto mi přišlo naprosto logické, co jsem navrhla minulý víkend.
Jeli jsme vyzvednout našeho dvanáctiletého syna z oslavy narozenin, která se shodou okolností konala jen pár kroků od té naší vietnamské restaurace. Cesta tam nám trvala skoro čtyřicet minut. Navrhla jsem tedy Petrovi jednoduchý a praktický plán. „Hele,“ řekla jsem mu. „Co kdybychom se rozdělili? Já s dcerou si zajdu na naše oblíbené pho a ty vezmi kluky třeba na hamburger, ať nemusíme jet takovou dálku hladoví. Bude to levnější a všichni budeme spokojení.“
Ale Petr okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl přísně. „Jsme rodina. A rodina jí večeři spolu.“ Bylo to jeho oblíbené pravidlo. Pravidlo, které znělo hezky, ale v praxi znamenalo, že se vždycky musí všechno podřídit jemu. Bylo mi jasné, že to nedopadne dobře, ale nechtěla jsem se hádat. A tak jsme šli všichni společně do vietnamské restaurace.
Už mezi dveřmi jsem viděla, jak se Petr a kluci tváří kysele. Vůně koriandru a citronové trávy, kterou já a dcera milujeme, jim zřejmě nevoněla. Posadili jsme se ke stolu a čekali jsme dvacet minut, než se uvolní místo. Celou tu dobu si Petr neodpustil poznámky o tom, jaká je to ztráta času.
Když nám konečně přinesli jídelní lístky, peklo začalo naplno. „Co to je za hatmatilku?“ stěžoval si nahlas. „Vždyť já vůbec nevím, co si mám objednat.“ A pak si začal stěžovat na ceny. „Tolik peněz za nějakou polívku? To je zlodějina!“ Kluci se k němu samozřejmě okamžitě přidali a začali fňukat, že chtějí hranolky.
Snažila jsem se zachránit situaci. „Tak víte co?“ navrhla jsem znovu. „Přímo naproti je pizzerie. Běžte se s klukama najíst tam a my s dcerou na vás tady počkáme.“ Ale on to znovu odmítl. Prý nebudeme dělat ostudu a trhat partu. Místo toho tam dál seděl, s naštvaným výrazem, a kazil nám všem náladu.
Já s dcerou jsme si s nadšením vybíraly jídlo, ale jeho neustálé poznámky nám tu radost kazily. A pak přišla poslední kapka. Když si dcera objednala své oblíbené jídlo, naklonil se ke mně a s výčitkou v hlase zašeptal: „Hlavně si ty neobjednávej nic extra drahého, ať tu nenecháme celou výplatu.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem toho měla dost. Nešlo o peníze. Šlo o ten princip. O tu jeho neustálou snahu všechno kontrolovat a kazit radost ostatním. Tiše, ale s naprostým odhodláním, jsem se zvedla od stolu. „Jdeme,“ řekla jsem a podívala se na zbytek rodiny.
Všichni na mě jen zírali, naprosto v šoku. Beze slova jsem zaplatila za pití a odešla jsem k autu. Samozřejmě šli všichni za mnou. V autě bylo hrobové ticho. Odvezla jsem nás všechny domů. Když jsme vystoupili, otočila jsem se na dceru a s úsměvem jsem řekla: „Tak co, lásko? Jedeme na tu večeři?“
Dcera se rozzářila. Petr a kluci na nás jen zírali s otevřenou pusou. „Vy nikam nejdete!“ křikl na mě Petr. „Ale jdeme,“ odpověděla jsem klidně. „Vy si dejte klidně mekáč a zahrajte si Roblox. My s dcerou si jdeme užít naši večeři, tak jak jsme si to naplánovaly.“ A přesně to jsme udělaly.
Naše druhá večeře, jen my dvě, byla naprosto úžasná. V klidu jsme si popovídaly, smály se a vychutnaly si každé sousto. Když jsem se vrátila domů, čekal mě rozzuřený manžel. Křičel, že jsem sobecká a že se mu a klukům musím omluvit.
„Neomluvím,“ řekla jsem mu klidně. „Nemám za co. Ty jsi ten, kdo se nám snažil zkazit večer. A já jsem se jen rozhodla, že si to nenechám líbit.“ Šla jsem spát a spala jsem jako miminko, bez jediného pocitu viny. On je naštvaný ještě teď. Ale já vím, že jsem udělala správnou věc. Někdy si člověk prostě musí vybrat mezi falešnou rodinnou pohodou a skutečným štěstím. A já jsem si vybrala.
