Článek
S manželem jsme spolu téměř dvacet let. Myslela jsem si, že náš vztah už nic neohrozí. Mýlila jsem se. Když jsem zjistila, že mě podvádí, a to už podruhé, něco se ve mně zlomilo. Ta první nevěra před lety strašně bolela, ale já jsem mu odpustila. Tentokrát už ale ne. V krvi mi vře vztek a vím jistě, že podávám žádost o rozvod. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu trpět sama.
Už od začátku jsem měla takový divný pocit, že ta jeho nová milenka není svobodná. Něco v tom, jak o ní manžel mluvil, mi prostě nesedělo. A protože po té první zkušenosti už byl můj muž naprosto v klidu a ani se neobtěžoval používat nějaký tajný telefon, bylo pro mě zjištění pravdy neuvěřitelně snadné.
Vzala jsem si k ruce poslední vyúčtování za telefon. Našla jsem jedno neznámé číslo, na které volal podezřele často. Pak už stačilo jen pár minut na internetu. Zjistila jsem, komu číslo patří. Zjistila jsem, že je vdaná. A našla jsem si i email na jejího manžela. Celé to netrvalo ani patnáct minut.
Chvíli jsem přemýšlela, co mám dělat. Část mě chtěla nechat to být a starat se jen o svůj vlastní rozvod. Ale pak jsem si vzpomněla na tu první nevěru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se s tou jeho tehdejší milenkou několikrát potkala a bavila se s ní, aniž bych cokoliv tušila. Vzpomněla jsem si na to ponížení, když jsem se to dozvěděla. A řekla jsem si, že ten druhý podváděný manžel si zaslouží znát pravdu.
Založila jsem si anonymní emailovou adresu. Nechtěla jsem hned na začátku prozradit sebe ani svého manžela, co kdybych se náhodou pletla. Napsala jsem tomu muži krátký a věcný email. Napsala jsem mu, že mám podezření, že jeho žena má poměr, a dala jsem mu pár informací, které by si mohl ověřit. A pak jsem klikla na „Odeslat“.
A pak se to stalo. Nečekala jsem žádnou okamžitou reakci. Ale přesně za pět minut mi zavibroval telefon. Byla to zpráva od mého manžela. „Co jsi to proboha udělala?!“ stálo v ní. A hned nato další: „Právě jsi zničila jednu rodinu!“
V tu chvíli mi to všechno došlo. Měla jsem pravdu. A jeho milenka, jakmile jí její muž ukázal můj email, okamžitě práskla mého manžela. Byla to ta nejrychlejší a nejjasnější odpověď, jakou jsem si mohla přát. Moje podezření se potvrdilo.
Jeho drzost mi vyrazila dech. On, člověk, který podváděl svou ženu a ničil naši dvacetiletou rodinu, měl tu odvahu obvinit z ničení rodiny mě. Mě, která jsem jen chtěla, aby se jiný člověk dozvěděl pravdu, kterou před ním tajili. Jejich lež zničila dvě rodiny, ne můj email.
Ta jeho milenka mi teď píše, že se se svým mužem snažila rozejít už dlouho, ale že on ji nechtěl nechat jít. Možná je to pravda. A možná je to jen další lež, kterou teď vypráví mému manželovi, aby ho uchlácholila. To už není moje starost.
Manžel té ženy se se mnou chce spojit. Napsal mi, že by si se mnou chtěl promluvit. A já s tím asi budu souhlasit. Zasloužíme si oba znát celou pravdu. Jsme ve stejné situaci. Zradili nás lidé, kterým jsme věřili.
A já? Jsem já ta špatná? Zničila jsem rodinu? Měla jsem prostě mlčet a starat se jen o sebe? Možná ano. Možná můj vztek zastínil můj úsudek. Ale když si vzpomenu na to ponížení z minula, vím, že bych si přála, aby mi tehdy taky někdo řekl pravdu. A proto si myslím, že jsem udělala správnou věc.
