Článek
Rozvedla jsem se před více než deseti lety. A až do minulého týdne jsem si myslela, že ta nejhorší a nejbolestivější kapitola mého života je konečně za mnou. Můj bývalý manžel Honza se ale objevil u mých dveří s neuvěřitelnou prosbou, která ve mně znovu otevřela všechny staré rány a připomněla mi, jak hluboká a ošklivá byla jeho zrada. Zrada, která mi nezničila jen manželství, ale i zdraví.
Když jsem zjistila, že mě podvádí, nebylo to tak, že bych našla cizí vlas na polštáři. Bylo to mnohem horší. Začala jsem mít vážné zdravotní problémy. Po sérii nepříjemných vyšetření mi lékařka oznámila zdrcující zprávu. Měla jsem kapavku, která mi způsobila chronický pánevní zánět. Nemoc, která mě mohla připravit o plodnost a která mi způsobila roky bolestí. A já jsem věděla, že jediný člověk, od kterého jsem to mohla dostat, byl můj manžel.
Když jsem ho s tím konfrontovala, ani se nesnažil zapírat. Přiznal, že měl poměr se svou kolegyní Katkou. Ale co bylo na tom nejhorší, vůbec ho nezajímalo moje zdraví. Jeho jediná starost byla, jestli nenakazil i ji. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Že nemůžu žít s mužem, pro kterého jsem tak bezcenná.
Následoval ošklivý rozvod. On si okamžitě vzal Katku a já jsem zůstala sama se třemi malými dětmi, zničeným zdravím a zlomeným srdcem. Byly to roky pekla. Musela jsem se vyrovnat nejen s jeho zradou, ale i s následky nemoci. A přede dětmi jsem musela hrát divadlo, být silná a civilizovaná, i když uvnitř jsem křičela bolestí a vztekem.
S Honzou a Katkou jsem udržovala jen ten nejnutnější kontakt. Párkrát se snažili o nějaké „přátelství“, ale to jsem okamžitě utnula. Řekla jsem jim, ať jdou k čertu, že s nimi nechci mít nic společného. Děti se s otcem vídaly, ale jejich vztah postupně chladl. Honza a Katka se totiž zoufale snažili o vlastní dítě, ale nedařilo se jim. Katka několikrát potratila.
A tak začali tlačit na naše děti. Chtěli, aby Katku braly jako druhou mámu, aby ji milovaly a zaplnily to prázdné místo v jejím životě. Ale děti nejsou loutky. Cítily tu manipulaci a ten tlak. A tak se od nich začaly postupně odtahovat. Přestaly k němu chtít jezdit tak často.
Poslední kapkou byla maturita našeho nejmladšího syna letos v květnu. Rozhodl se, že tátu a Katku na svou oslavu nepozve. Nechtěl tam žádné drama. Honza mi kvůli tomu volal a vyčítal mi to. Zkoušel hrát na city, mluvil o jejich ztrátách a o tom, jak Katka miluje naše děti. Když jsem ho odmítla, zablokovala jsem ho.
A tím se dostávám k minulému týdnu. Najednou stál u mých dveří. S uplakanýma očima a sebelítostivým výrazem. Spustil na mě monolog o tom, jak je jeho život prázdný, když ho děti odmítají. A pak přišel s tou neuvěřitelnou prosbou. Chtěl, abych mu „pomohla to napravit“.
Jeho představa nápravy? Měla bych prý přesvědčit naše děti, aby se s ním a s Katkou zase začaly stýkat. Aby Katku milovaly a braly ji jako svou druhou matku. Aby se Katka konečně necítila, že přišla o mateřské zážitky. Chtěl, abych já, žena, kterou podvedl a nakazil, teď pracovala na tom, aby jeho nová žena byla šťastná.
Už jsem neměla trpělivost. „Běž ode mě a z mého domu pryč,“ řekla jsem mu ledovým hlasem. „Nikdy tě nebudu litovat. Tvoje snaha udělat ze sebe chudáka a hodit na mě zodpovědnost za vaše štěstí je naprosto nehorázná. Všechno tohle jsi způsobil jen a jen ty. A nezasloužíš si ode mě ani špetku soucitu.“ Snažil se něco namítnout, ale já jsem mu zabouchla dveře před nosem.
Později mi volala jeho sestra, se kterou jsem i po rozvodu měla dobrý vztah. A vynadala mi. Prý chápe, že se na ně zlobím, ale že Honza je na dně a já jsem mohla být trochu laskavější. Že bych měla chtít, aby mé děti měly ve svém životě otce i Katku. A že bych se měla přenést přes minulost.
Řekla jsem jí, že jim nedlužím vůbec nic. A že jim štěstí rozhodně nepřeji. Řekla mi, že jsem zlá a že jsem bratrovi ublížila. Je mi líto, že jsem ztratila i ji. Ale vím, že jsem v právu. Po tom všem, co mi provedli, po mně nemůže nikdo chtít, abych jim teď ještě pomáhala lepit jejich zpackaný život. Tu kapitolu jsem uzavřela. A už ji nikdy neotevřu.
