Článek
Moje malá předzahrádka je moje pýcha a radost. Bydlím v malém domku na kraji města a každý rok, od jara do podzimu, trávím veškerý svůj volný čas rýpáním se v hlíně. Není to pro mě práce, je to relaxace. Každá kytka, kterou zasadím, je pro mě jako malé dítě. Pečuji o ně, zalévám je, mluvím na ně. A ony se mi odvděčují tou nejkrásnější podívanou plnou barev a vůní. Právě proto mě to, co se stalo dnes ráno, tak hluboce zasáhlo a zranilo.
Bylo krásné srpnové dopoledne. Uvařila jsem si kávu a sedla si ke svému oblíbenému oknu v kuchyni, odkud mám na celou tu svou parádu nejlepší výhled. Kochala jsem se pohledem na své pivoňky a jiřiny, které letos kvetly obzvlášť nádherně. Byl to dokonalý, klidný okamžik. A pak jsem ji uviděla.
Uprostřed mého malého, pečlivě udržovaného trávníku stála cizí žena, kterou jsem v životě neviděla. Mohlo jí být tak kolem šedesáti. Chvíli jsem na ni jen zmateně zírala. Je to nějaká sousedka, kterou neznám? Zabloudila? Potřebuje pomoc? V první chvíli jsem necítila hněv, jen zmatek.
Pak se ale ta žena sklonila k mému nejkrásnějšímu keři s růžemi. K růžím, které jsem si vypěstovala z malých sazeniček a které byly letos obsypané obrovskými, voňavými květy. A pak udělala něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. Vytáhla z kabelky malé nůžky a s naprostou samozřejmostí začala stříhat jeden květ po druhém.
Srdce mi poskočilo až do krku. Položila jsem hrnek s kávou a vyběhla ven. „Dobrý den! Co to proboha děláte?!“ zavolala jsem na ni a snažila jsem se ovládat třes v hlase. „To je moje zahrada!“
Ta žena se na mě otočila. A teď přichází ta nejneuvěřitelnější část. Vůbec se nelekla. Nevypadala provinile. Naopak. S milým, babičkovským úsměvem zvedla kytici mých čerstvě ustřižených růží a řekla větu, kterou do smrti nezapomenu.
„Dobrý den. Ony jsou tak nádherné. Myslela jsem, že by vám nevadilo, kdybych si jich pár vzala.“
Zůstala jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. V hlavě se mi to snažilo sepnout. Ta žena vejde na můj soukromý pozemek, začne mi ničit a krást plody mé celoroční práce, a když ji u toho chytím, tak mi s úsměvem řekne, že si myslela, že mi to nebude vadit? Její drzost byla tak obrovská, že mě naprosto ochromila.
Snažila jsem se najít slova. „Ale… to je přece můj dům,“ koktala jsem. „To je moje zahrada. Tohle nejsou žádné luční květy u cesty. To jsou kytky, které jsem si sama zasadila a starám se o ně.“ Ale ona se na mě stále dívala s tím svým klidným, nechápavým úsměvem. Jako by nechápala, v čem je problém.
Její logika byla zřejmě jednoduchá: kytky jsou hezké, já je chci, tak si je vezmu. Vlastnictví, soukromí, práce někoho jiného – to pro ni byla zřejmě cizí slova. Stála tam, v ruce držela kytici mých růží, a já jsem byla v takovém šoku, že jsem se nezmohla na nic jiného než na němé zírání.
Asi po minutě trapného ticha, kdy viděla, že se mnou není řeč, se jen usmála, řekla: „Tak děkuji!“ a s naprostým klidem se otočila a odkráčela i s mými růžemi pryč. Zůstala jsem stát sama uprostřed své zničené zahrady a dívala jsem se na oškubané stonky, které po ní zbyly.
Ještě teď, o pár hodin později, tomu stále nemůžu uvěřit. Nejde mi o těch pár růží. Jde o ten princip. O tu neuvěřitelnou bezohlednost a pocit nároku, který někteří lidé mají. Můj domov a moje zahrada jsou pro mě bezpečným místem. A ona do něj bez dovolení vstoupila a vzala si, co chtěla, jako by to byl samoobslužný obchod.
Celý den mám zkažený. Ten pocit narušení a bezmoci je hrozný. A já jen doufám, že už ji nikdy v životě neuvidím. A že až příště půjde kolem nějaké hezké zahrádky, tak si snad vzpomene, že ty kytky v ní někomu patří. I když o tom silně pochybuji.
