Článek
Mám dvě děti, Ondřeje a Jitku. Dva světy. Jitka je moje citlivá, zodpovědná holčička. Ondřej si před osmi lety vzal Anetu a od té doby jako by patřil do jiné rodiny. Nikdy jsem nebyla tchyně z hororových filmů, ale Aneta, to je kapitola sama pro sebe.
Odmítá vědu, zato bezmezně věří všemu, co si přečte v maminkovských skupinách na Facebooku. Všechny jejich úspory utápí v nějakém pyramidovém schématu na prodej zázračných doplňků stravy. A co je nejhorší – rozhodli se, že své dvě děti, desetiletého kluka a šestiletou holčičku, nebudou očkovat.
Před měsícem se u mě stavila Jitka. Její maličká Anička, moje první a jediná vnučka, měla sotva rok. Měla vrozenou vadu, kvůli které nemohla být očkovaná. Jitka byla nesmírně opatrná, chránila ji jako lvice. Nechodila s ní do nákupních center, do heren, nikam, kde by se mohla nakazit. Jen procházky v parku, na čerstvém vzduchu.
Daly jsme si kávu a bábovku, Jitka si chtěla odvézt pár krabic se svými starými věcmi. Anička spinkala nahoře v mém starém pokoji. Idylka.
Ta idylka skončila zazvoněním zvonku. Ondřej s Anetou se po uvolnění opatření přestěhovali do domu přes ulici. Prý abychom si byli blíž. My s manželem jsme si spíš mysleli, že z nás chtějí mít hlídání zdarma.
Než jsem stačila otevřít dveře, už se dovnitř valily jejich děti. Mám je ráda, jsou to hodné děti, i když trochu rozmazlené. Ale věděla jsem, že nejsou očkované. Ztuhla jsem.
Než jsem se vzpamatovala, děti vyběhly po schodech nahoru. Slyšela jsem jejich smích z pokoje, kde spala Anička. Vyběhla jsem za nimi. Našla jsem je, jak se tulí k malé v postýlce a dávají jí pusinky. Byli tam sotva pár minut, ale stalo se.
O pár dní později mi volala Jitka. Ječela do telefonu, že jsou v nemocnici. Anička měla vysokou horečku a nemohla dýchat.
S manželem jsme okamžitě sedli do auta. Následovalo sedmnáct nejmučivějších hodin mého života. Seděli jsme na chodbě, poslouchali pípání přístrojů a dívali se na zničenou tvář naší dcery. Skončilo to. Srdíčko mé vnučky dotlouklo. Měla černý kašel a její malé plíce to nezvládly.
Uvnitř mě hlodalo strašlivé podezření. Když jsme se vrátili domů do prázdného, tichého domu, zavolala jsem Ondřejovi.
„Ondro, byly tvoje děti v poslední době nemocné?“ zeptala jsem se a snažila se ovládnout třes v hlase.
„Ale jo, mami, v klidu,“ odpověděl bezstarostně. „Měly takový ošklivý kašel a trochu teplotu, ale Aneta jim dala nějaké bylinky a zvládly to v pohodě.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ztratila jsem dech, v hlavě mi hučelo. Jediné, co jsem ze sebe dokázala vycedit, bylo: „Tvoje neteř kvůli tobě umřela.“ A zavěsila jsem.
Od té doby neustále volá. Mně i Jitce. Klepal nám na dveře, bušil, ale my neotevřely. Náš dům se stal hrobkou ticha a bolesti.
Snažím se namluvit si, že to mohla chytit jinde. Na procházce, v obchodě. Ale můj muž, doktor, mě z toho snu vždycky probudí. Říká, že přenos kapénkami venku je sice možný, ale mnohem pravděpodobnější je nákaza při takhle blízkém, intimním kontaktu.
Cítím takový vztek, že mě pálí vnitřnosti. Je to vztek smíchaný s bezmocí a drtivým smutkem.
Jak máme jít dál? Jitka svému bratrovi nikdy neodpustí. A já? Já nevím, jestli to dokážu já. Miluju své druhé vnuky, ale jejich rodiče… jejich rodiče v mých očích nesou vinu za smrt nevinného dítěte. Vzali nám naše sluníčko kvůli své aroganci a hlouposti, kterou si přečetli na internetu.
Rodina je v troskách. A já stojím uprostřed nich a nevím, jak z nich postavit byť jen jediný den nového života.
Prošli jste si rodinnou tragédií, se kterou se nedokážete vyrovnat? Někdy pomůže jen sdílet tu tíhu. Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já mu dám tichý hlas.
