Článek
Blíží se mi šedesátka a člověk by si řekl, že už budu mít rozum. Ale pýcha a hloupost se věku neptají. Tyto dvě vlastnosti formovaly můj pohled na svět po většinu mého života. A kvůli nim jsem se choval jako naprostý idiot.
Vždycky jsem si představoval, že si moje dcera Lenka, které je teď pětadvacet, najde „slušného českého kluka“. S jejími předchozími známostmi jsem vycházel skvěle. Byli to kluci jako já zamlada, souhlasili jsme spolu politicky, u piva jsme si rozuměli. Byli to běloši. Zavíral jsem oči před tím, jak se k mé dceři doopravdy chovali. Jeden ji citově vydíral, druhý byl líný jako veš a nechal se od ní živit. Ale navenek vypadali správně, a to mi stačilo.
A pak přišla s Hungem. Je mu taky pětadvacet. A je Vietnamec.
Nemůžu ani popsat, co se ve mně v tu chvíli odehrálo. Všechny ty předsudky, co jsem v sobě léta živil, vyplavaly na povrch. Nebyl jsem šťastný. A dával jsem to patřičně najevo.
Choval jsem se k tomu chlapci otřesně. Při nedělních obědech jsem ho ignoroval. Pokládal jsem mu jízlivé otázky na jeho původ. Dělal jsem narážky, které nebyly vtipné, ale jen zlé. Byl jsem krutý. Ale on byl vytrvalý. Kvůli mé dceři to všechno snášel a nikdy neztratil tvář.
Během posledních dvou let se ve mně něco zlomilo. Nebylo to náhlé prozření, spíš pomalé a bolestivé tání ledu v mé hlavě. Začal jsem si všímat věcí, které jsem předtím vidět nechtěl.
Viděl jsem, jak se Hung k Lence chová. S jakou laskavostí a trpělivostí jí naslouchá. Viděl jsem, jak jí bez řečí pomohl přestěhovat celý byt, když se na ni její předchozí „slušný český kluk“ vykašlal. Viděl jsem ho, jak jí opravuje auto, zatímco já bych nad tím jen mávl rukou.
Ale hlavně jsem viděl svou dceru. Poprvé po letech byla doopravdy, ze srdce šťastná. V jejích očích byla jiskra, kterou jsem u ní nikdy předtím neviděl. Smála se tak, že to naplnilo celý dům. A to všechno díky němu. Díky muži, kterým jsem opovrhoval.
A já se teď neuvěřitelně stydím.
Stydím se za každé zlé slovo, za každý pohrdavý pohled. Stydím se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopil, co je v životě mé dcery skutečně důležité.
Chci se mu omluvit. Chci mu říct, že jsem byl hlupák a že si ho nesmírně vážím za to, jaký je k mé dceři.
Ale zároveň mám pocit, že po tom všem, co jsem mu provedl, na to nemám žádné právo. Že omluva z mých úst by byla jen prázdná a sobecká snaha ulevit vlastnímu svědomí. Že jsem tu pomyslnou hranici překročil už dávno a cesta zpět neexistuje.
Co mám dělat? Jak můžu napravit něco, co jsem dva roky tak usilovně ničil?
Udělali jste v minulosti chybu, které hluboce litujete, a nevíte, jak ji napravit? Někdy je nejtěžší krok přiznat si vlastní selhání. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz, cesta k odpuštění začíná sdílením.
