Článek
Chtěly jsme uniknout stresu z práce a užít si jedna druhou. V pátek ráno jsme nasedly do mého auta, plné nadšení a s kufrem plným sportovního i elegantního oblečení. Nálada byla perfektní. Než jsme ale vyrazily z Prahy, rozhodly jsme se stavit ještě v jednom velkém obchodním centru na okraji města, abychom si koupily nějaké svačiny na cestu. To byla první a, jak se ukázalo, i poslední chyba našeho velkolepého plánu.
Zaparkovala jsem v obrovském, podzemním parkovišti, které připomínalo betonový labyrint. „Zapamatuj si, kde stojíme,“ řekla jsem Lence. „Jsme v modrém sektoru, řada G, místo 12.“ Obě jsme si to s vážnou tváří zopakovaly, jako bychom se učily tajný kód. Pak jsme vyrazily na nákup. V obchodě jsme se zdržely déle, než jsme plánovaly. Kromě svačiny jsme objevily slevy na letní šaty a neodolaly jsme. O hodinu a půl později jsme se, obtěžkané taškami a s pocitem uspokojení, vracely k autu.
A tehdy to začalo. Sešly jsme po eskalátorech do podzemních garáží. „Takže modrý sektor G,“ řekla jsem sebejistě. Našly jsme modrý sektor. Našly jsme i řadu G. Ale naše auto tam nebylo. „To je divný,“ řekla Lucka. „Jsi si jistá, že to bylo G?“ „Naprosto,“ odpověděla jsem, i když mé sebevědomí už začínalo dostávat první trhliny.
Začaly jsme tedy systematicky procházet celý modrý sektor. Řadu za řadou. Mačkala jsem dálkové ovládání od auta a zoufale jsem se snažila zaslechnout ten známý zvuk cvaknutí nebo zahlédnout bliknutí světel. Nic. Garáže byly obrovské a plné aut. Všechny uličky vypadaly stejně. Po půl hodině chození nás začaly bolet nohy a naše nákupní tašky těžkly. Naše počáteční pobavení se pomalu měnilo ve frustraci.
„Možná to nebyl modrý sektor,“ nadhodila Lucka. „Co ten fialový vedle?“ A tak jsme se přesunuly do fialového sektoru. A znovu. Ulička za uličkou. Řada za řadou. Nic. Naše auto jako by se propadlo do země. Prošly jsme zelený sektor, oranžový i červený. Výsledek byl stále stejný.
Po hodině a půl marného hledání jsme už byly zoufalé. Seděly jsme na obrubníku, unavené a naštvané. „To není možný,“ naříkala Lucka. „Někdo nám to auto musel ukrást!“ Ta myšlenka mi taky probleskla hlavou, i když se mi zdála absurdní. Kdo by kradl deset let starou Fabii v podzemních garážích?
Rozhodly jsme se pro poslední možnost. Najít pomoc. Našly jsme informační stánek ostrahy parkoviště. U něj seděl znuděný muž v uniformě. „Dobrý den,“ začala jsem co nejklidněji. „My jsme asi… ztratily auto.“ Muž ani nezvedl oči od svého telefonu. „SPZ?“ zeptal se jen. Řekla jsem mu naši poznávací značku. Líně ji naťukal do počítače. „Jo, auto tady je,“ řekl po chvíli. „Podle kamer přijelo v deset patnáct.“ „A nevidíte, kde stojí?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Ne, to náš systém neukazuje. Ukazuje jen vjezd a výjezd. Musíte si ho najít samy.“ S touto „užitečnou“ radou pro nás rozhovor skončil.
Byly jsme na pokraji zhroucení. Náš vysněný víkend v Krkonoších se zdál být v nedohlednu. Místo toho jsme byly uvězněné v betonovém pekle obchodního centra. A pak Lucka dostala spásný nápad. „Víš co? Zkusíme to obráceně. Půjdeme k tomu vchodu do obchodu, kterým jsme se vracely, a zkusíme si přesně vybavit, kudy jsme šly, když jsme přijely.“
Byla to naše poslední naděje. Vrátily jsme se tedy k prodejně s potravinami, kde jsme končily náš nákup. A snažily jsme se zrekonstruovat naši cestu. „Šly jsme rovně, pak jsme zahnuly doleva u toho obchodu s botami…“ vedla nás Lucka. Pomalu jsme postupovaly zpět, jako detektivové na místě činu. A pak jsme zahnuly do jedné z uliček. A tam stálo. Naše malé, modré autíčko. Přesně tam, kde jsme ho nechaly.
Bylo v oranžovém sektoru. V řadě D. U sloupu s číslem 35. Úplně jinde, než jsme si obě pamatovaly. Zůstaly jsme na něj chvíli zírat. Ta vlna úlevy byla obrovská. Ale hned po ní přišel pocit naprosté, totální stupidity.
Nasedly jsme do auta. Bylo už skoro půl třetí odpoledne. Náš výlet měl začít před dvěma hodinami. Podívaly jsme se na sebe. A pak jsme obě vybuchly smíchy. Byl to hysterický, zoufalý smích dvou naprosto neschopných navigátorek.
„Víš co, Lucko?“ řekla jsem, když jsem konečně popadla dech. „Asi to byl osud. Jestli se dokážeme ztratit na parkovišti, asi bychom neměly jezdit samy do Krkonoš. Ztratily bychom se hned v první zatáčce.“
Lucka jen přikývla. „Asi máš pravdu.“
Náš velký wellness víkend skončil dřív, než vůbec začal. Místo abychom jely směr hory, otočila jsem auto a jely jsme ke mně domů. Objednaly jsme si pizzu, otevřely lahev vína, kterou jsme měly připravenou na večer v hotelu, a pustily si film. A celý večer jsme se smály našemu dobrodružství. Stalo se z něj legendární příběh našeho přátelství. Příběh o velké krkonošské výpravě, která skončila v podzemních garážích obchodního centra. A od té doby, kdykoliv parkuju na velkém parkovišti, dělám si jednu věc. Vytáhnu mobil a vyfotím si číslo sloupu. Člověk nikdy neví.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
