Článek
Jako mnoho lidí v dnešní době pracuji často na dálku. Mou nejoblíbenější kanceláří se stala jedna velká, rušná kavárna v centru Prahy. Mám rád ten šum a energii, která tam panuje. Sednu si ke stolku, dám si kafe, nasadím si sluchátka a ponořím se do práce na svém notebooku. Až do včerejška jsem tam nezažil jediný problém. Ale včerejší setkání s jednou paní mi ukázalo, že lidská drzost opravdu nezná hranic.
Seděl jsem tam už asi dvě hodiny a zrovna jsem dokončoval jeden důležitý projekt. Všiml jsem si, že mi baterka v notebooku nebezpečně klesá. Vytáhl jsem tedy z batohu svou nabíječku na Mac a zapojil ji do zásuvky. V tu chvíli ke mně přistoupila žena od vedlejšího stolu. Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti.
„Dobrý den,“ řekla a mile se usmála. „Vidím, že máte nabíječku na Mac. Mohla bych si prosím jen na vteřinku půjčit? Zapomněla jsem si svou doma a potřebuji si jen rychle nabít telefon.“ Její prosba zněla naprosto normálně a slušně. „Jasně, žádný problém,“ odpověděl jsem, odpojil svůj notebook a podal jí kabel.
Ona poděkovala, zapojila si svůj telefon a já jsem se zase vrátil ke své práci. Po očku jsem sledoval, jak se jí telefon nabíjí, a říkal jsem si, že za chvíli mi nabíječku určitě vrátí. Asi po minutě, když se jí telefon trochu nabil, ji odpojila. A pak udělala něco, čemu jsem nejdřív ani nemohl uvěřit.
Místo aby mi nabíječku vrátila, klidně ji smotala, hodila si ji do své velké kabelky, zapnula zip a začala se oblékat do kabátu, jako by se chystala k odchodu. Zůstal jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. To si dělá legraci? To mi ji chce prostě ukrást?
Rychle jsem se vzpamatoval ze šoku. Musel jsem jednat, než mi zmizí i s mou drahou nabíječkou. Sundal jsem si sluchátka a co nejslušněji jsem ji oslovil. „Promiňte,“ řekl jsem. „Ta nabíječka je moje.“
Otočila se na mě. A teď přichází ta nejlepší část. Vůbec se netvářila provinile. Nebyla v rozpacích. Naopak. Podívala se na mě, jako bych ji obtěžoval, a s naprostým klidem pronesla větu, která mi vyrazila dech. „Aha. Já myslela, že by vám to nevadilo. Doma jich máte určitě víc.“
Zůstal jsem na ni jen zírat. Její logika byla tak absurdní, že můj mozek to odmítal zpracovat. Takže ona si myslí, že když mám doma pravděpodobně víc nabíječek, tak mám asi nějakou farmu na nabíječky a ona si může jednu jen tak utrhnout a odnést? Že její potřeba je důležitější než moje vlastnictví?
Chvíli jsem nevěděl, co na to říct. Byl jsem tak v šoku z její drzosti, že jsem se nezmohl na slovo. Jen jsem na ni dál zíral a čekal, co se stane. Ona tam jen stála a dívala se na mě s mírně podrážděným výrazem, jako bych já byl ten, kdo dělá problémy.
Nakonec, když viděla, že se nenechám odbýt, si s otráveným povzdechem sundala kabelku z ramene, otevřela ji, vyndala mou nabíječku a téměř mi ji hodila na stůl. Beze slova se otočila a uraženě odkráčela z kavárny.
Zůstal jsem tam sedět a ještě několik minut jsem se z toho vzpamatovával. Celá ta situace byla tak bizarní. Nešlo o tu nabíječku. Šlo o ten princip. O tu neuvěřitelnou drzost a pocit nároku. O to, že někteří lidé si prostě myslí, že si mohou vzít cokoliv, co se jim zlíbí, a ještě se urazí, když je u toho chytíte.
Zbytek dne už jsem se nemohl na práci soustředit. Neustále jsem si v hlavě přehrával ten její klidný, sebejistý výraz. A říkal jsem si, že svět je někdy opravdu plný podivných lidí, kteří fungují podle úplně jiných pravidel než my ostatní.
