Článek
Je úterý, 22. července, něco před šestou večer, a já sedím ve svém pronajatém bytě v Praze na Letné. Na mobilu mi bliká skupinový chat. Kamarádi plánují další víkendovou jízdu na chatě na Sázavě. Zprávy létají jedna za druhou: „Bereme bečku!“, „Kytary s sebou!“, „Bude to legendární!“
Moje prsty automaticky najíždějí na klávesnici, aby napsaly tu nacvičenou, společensky přijatelnou lež: „Super, lidi, počítejte se mnou!“ Dělám to takhle celý život. Jdu tam, kam jdou ostatní. Dělám to, co dělají ostatní. Je to můj spolehlivý, ověřený software, jak proplouvat životem bez konfliktů.
Ale dnes se něco stalo. Prsty se mi zastavily nad displejem. V hlavě mi probleskla tichá, ale nečekaně odvážná myšlenka: Já tam vlastně vůbec nechci. Nechci další prohýřenou noc, další ráno s třeštící hlavou, další hodiny small talku, který mě vyčerpává.
Položila jsem telefon. Zavřela oči. A udělala jsem něco, co jsem snad nikdy předtím neudělala. Zeptala jsem se sama sebe. Jitko, co teď doopravdy chceš? A odpověď přišla okamžitě. Chci ticho. Chci si o víkendu zajít na výstavu. Chci si v klidu přečíst knížku, kterou mám rozečtenou už měsíc. Chci si udělat výlet vlakem do Kutné Hory a jen tak se tam toulat.
Ten proces byl neskutečně náročný. Jako bych se snažila soustředit na šepot v místnosti plné řvoucích lidí. Ale ten šepot tam byl. Můj vlastní hlas.
S bušícím srdcem jsem vzala mobil, smazala připravenou lež a napsala pravdu. „Ahoj, lidi, tentokrát to vynechám, potřebuju si trochu odpočinout a mít víkend pro sebe. Užijte si to!“ Odeslala jsem to a čekala na katastrofu. Na vyčítavé zprávy. Na to, že mě přestanou mít rádi.
Místo toho přišlo pár rychlých odpovědí. „Škoda, Jíťo! Tak příště!“ „Jasně, chápu, odpočiň si!“ A to bylo všechno. Svět se nezbořil. Nikdo nebyl naštvaný.
A pak přišel ten víkend. Můj víkend. V sobotu jsem strávila tři hodiny v Národní galerii. V neděli jsem seděla ve vlaku do Kutné Hory, dívala se z okna a cítila jsem takovou vlnu klidu a štěstí, až se mi z toho chtělo brečet. Bylo to štěstí plynoucí z toho, že jsem poprvé v životě udělala něco jen a pouze pro sebe.
V neděli večer, když jsem seděla doma s šálkem čaje a usmívala se, mi to došlo. Ta neuvěřitelná, tajná superschopnost, kterou jsem v sobě objevila – schopnost naslouchat svým pocitům a řídit se jimi – není žádná superschopnost.
Vybuchla jsem smíchy. Smála jsem se nahlas, sama v tichém bytě. Smála jsem se té absurditě. V osmadvaceti letech jsem s pocitem objevitele Ameriky přišla na něco, co je pro většinu lidí naprosto samozřejmé. Jako kdybych celý život lezla po čtyřech a teď s úžasem zjistila, že mám nohy a můžu na nich chodit.
Vždycky za mě rozhodovali jiní. Rodiče mi vybrali kroužky („Klavír je pro holku dobrý“), kamarádi program na víkend. A já jsem to přijala za své. Bylo snazší nemít žádné vlastní touhy než riskovat konflikt.
Dnes vím, že to není superschopnost. Ale pro mě to tak trochu je. Je to klíč, kterým jsem konečně začala odemykat dveře do svého vlastního života. A ten pocit je lepší než cokoliv jiného.
Učíte se také teprve v dospělosti naslouchat sami sobě? Připadáte si někdy jako mimozemšťan, který se učí základní lidské dovednosti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Zjistit, že v tom nejste sami, je taky taková malá superschopnost.
