Článek
Pracuji už přes deset let jako údržbář na noční směně v jedné velké továrně. Moje práce je docela jednoduchá, ale zároveň nesmírně důležitá. Když se něco na výrobní lince porouchá, zavolají mě a já to musím co nejrychleji opravit. Každá minuta, kdy linka stojí, totiž stojí firmu obrovské peníze. Jsem takový noční hasič problémů. Když všechno běží, jak má, mám klid. Když se něco pokazí, musím okamžitě jednat.
Z povahy mé práce vyplývá, že nemůžu mít pevnou pracovní dobu ani pevně danou pauzu na svačinu. Stroje si bohužel nevybírají, kdy se rozbijí. Vždycky jsem to dělal tak, že když byl klid, dal jsem si jídlo. Někdy jsem si musel večeři ohřívat v mikrovlnce i třikrát, protože mě od ní neustále odvolávali k nějaké poruše. Jindy jsem měl zase celou noc volno. Bylo to o flexibilitě a zdravém rozumu. Hlavní bylo, aby výroba jela.
Všichni staří šéfové to chápali a nikdy s tím nebyl problém. Až do minulého měsíce, kdy k nám nastoupil nový, mladý vedoucí. Byl to kluk čerstvě po škole, plný tabulek, grafů a moderních manažerských pouček, ale bez jediného dne skutečné praxe v provozu. A okamžitě se rozhodl, že v mém „chaotickém“ systému udělá pořádek.
Zavolal si mě do kanceláře a na stůl přede mě položil výpis z mých „píchaček“. „Pane Josefe,“ začal přísně. „Dívám se na vaši docházku a vůbec se mi to nelíbí. Někdy máte pauzu půl hodiny, jindy jen deset minut, někdy si ji píchnete na konci směny. V tomhle musíme udělat pořádek.“
Oznámil mi, že od zítřka musím mít přesně danou, třicetiminutovou a neplacenou pauzu na oběd. A co víc, během této pauzy prý nesmím opustit areál továrny. Zůstal jsem na něj jen zírat. Bylo mi jasné, že ten kluk vůbec nechápe, jak funguje jeho vlastní provoz.
Nezačal jsem se hádat ani křičet. Rozhodl jsem se, že mu to vysvětlím klidně a logicky. „Dobře, pane vedoucí,“ řekl jsem. „S tím mám ale dva malé problémy. A byl bych rád, kdybyste mi je pomohl vyřešit.“ On jen povýšeně přikývl, ať mluvím.
„Tak za prvé,“ začal jsem. „Pokud budu mít neplacenou pauzu, tak nejsem v práci. Zákoník práce jasně říká, že mi nemůžete nařizovat, kde mám trávit svůj volný čas. Takže pokud mi nařídíte pauzu, já se seberu a klidně si zajedu na večeři do motorestu, co je pár kilometrů odsud. Nemůžete mě tu držet.“ Bylo vidět, jak znejistěl. O zákoníku práce zřejmě nikdy neslyšel.
„A za druhé, a to je mnohem důležitější,“ pokračoval jsem a podíval se mu zpříma do očí. „Teď chci, abyste se podíval na hodiny a vybral si přesně tu půlhodinu během noci, kdy, pokud se porouchá linka a zastaví se celá výroba, se já ani nehnu a neopravím to. Protože budu mít svou nařízenou, neplacenou pauzu a nebudu smět pracovat.“
V jeho očích jsem viděl, jak mu to pomalu dochází. Jak si v hlavě představuje ten scénář. Rozbitá linka, naštvaní dělníci, kteří nemohou pracovat, a já, sedící v kantýně a klidně si jící svůj chleba se salámem. A on, jako vedoucí, bude muset ráno vysvětlovat řediteli, proč výroba stála několik hodin a firma přišla o desítky tisíc.
„Vy pak budete ten, kdo bude muset vysvětlit, proč továrna stála kvůli mé povinné pauze na svačinu,“ dokončil jsem svou myšlenku. V místnosti nastalo hrobové ticho. Mladý vedoucí jen seděl, díval se na mě a bylo vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Jeho dokonalý, tabulkový svět se právě střetl s tvrdou realitou.
Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, si jen povzdechl. „Dobře, dobře,“ zamumlal. „Tak na to zapomeneme. Dělejte to dál tak, jak jste zvyklý.“ Zvedl se a beze slova odešel z kanceláře.
Od toho dne se mnou o pauzách už nikdy nikdo nemluvil. Všechno se vrátilo do starých, osvědčených kolejí. A já jsem se jen v duchu smál. Někdy není potřeba křik ani hádky. Někdy stačí jen klidně a logicky ukázat šéfovi, jaké katastrofální následky by jeho hloupé nápady mohly mít. A on si to pak většinou rychle rozmyslí.
