Článek
Před mnoha lety jsem dostal práci jako správce vozového parku u jednoho městského úřadu. Měl jsem na starosti asi dvacet služebních aut. Moje práce byla jasná: starat se o to, aby byla všechna auta v perfektním stavu. Vozil jsem je do servisu, do pneuservisu, na technickou. Dělal jsem i drobné opravy, jako je výměna žárovek. A hlavně, každé auto jsem ručně a poctivě myl, zvenku i zevnitř, a doplňoval všechny kapaliny. Byla to práce, na kterou jsem byl hrdý.
Měl jsem pružnou pracovní dobu. Bylo to logické, protože moje práce se nedala naplánovat na minutu přesně. Někdy se oprava v servisu protáhla, jindy jsem musel čekat ve frontě na myčku. A samotné poctivé umytí jednoho auta, včetně vysávání a čištění interiéru, trvalo skoro hodinu. Bylo to jednoduché: když jsem měl práci hotovou, šel jsem domů. Někdy to bylo o půl čtvrté, jindy, když jsem chtěl dodělat poslední auto, jsem se zdržel třeba do půl páté. Všechno klapalo a auta byla vždycky v perfektním stavu.
Asi po měsíci v práci si mě ale zavolal do kanceláře můj nový šéf. Byl to ten typ člověka, co sedí celý den v kanceláři a myslí si, že ví všechno nejlíp. Prý si všiml, že občas odcházím z práce dříve, a že takhle to dál nejde. Obvinil mě, že zneužívám pružnou pracovní dobu a že se flákám. Než jsem se stačil vůbec obhájit, oznámil mi nové pravidlo.
„Od zítřka, pane Karle,“ řekl přísným tónem, „je vaše pracovní doba od osmi do čtyř. Ani o minutu déle. Ve čtyři hodiny odpoledne přesně končíte, zamknete garáž a jdete domů. Jasné?“ Jen jsem přikývl. Bylo mi jasné, že jakákoliv hádka nebo vysvětlování je zbytečné. On se rozhodl a já jsem to musel respektovat. Ale v duchu jsem si pomyslel: „Dobrá, šéfe. Jak si přejete.“
Rozhodl jsem se, že jeho nové pravidlo budu dodržovat naprosto přesně. Do posledního písmene. Hned druhý den jsem začal. Pracoval jsem jako obvykle, ale neustále jsem sledoval hodiny. A přesně v 15:15 jsem se ocitl v nové situaci. Právě jsem dokončil jedno auto a na dvoře stálo další, špinavé jako prase. Podíval jsem se na hodinky.
Věděl jsem, že umýt to auto mi bude trvat minimálně 45 minut. Kdybych teď začal, skončil bych nejdříve v 16:00, možná i později. A to by bylo porušení šéfova příkazu. A tak jsem místo toho vzal koště a začal jsem pečlivě zametat podlahu v garáži. Pak jsem rovnal zásoby a utíral prach z regálů. Dělal jsem drobné úkoly, které se daly stihnout. Přesně ve čtyři hodiny jsem si píchnul, zamkl a šel domů. A špinavé auto zůstalo stát na dvoře.
Takhle to pokračovalo několik týdnů. Každý den, pokud bylo po čtvrt na čtyři, jsem už nezačínal žádnou větší práci. Místo toho jsem dělal údržbu garáže. Důsledkem toho bylo, že se na dvoře začala hromadit neumytá a nezkontrolovaná auta. Počet vozů, které jsem za týden stihl kompletně připravit, klesl skoro o polovinu.
Netrvalo dlouho a šéf si toho všiml. Znovu si mě zavolal do kanceláře. „Karle, co se to děje?“ zeptal se s naštvaným výrazem. „Proč je na dvoře tolik špinavých aut? Vázne to. Flákáte se?“ Podíval jsem se na něj s naprosto klidným výrazem.
„Pane šéfe,“ odpověděl jsem mu slušně. „Já se neflákám. Jenom dodržuji vaše nové pravidlo. Pracuji do čtyř hodin a ani o minutu déle.“ A pak jsem mu to vysvětlil. Řekl jsem mu, že umytí jednoho auta trvá skoro hodinu. Že pokud chci skončit přesně ve čtyři, nemůžu začít mýt nové auto po čtvrt na čtyři. Že bych tím porušil jeho přímý rozkaz.
Šéf chvíli mlčel a díval se na mě. V jeho očích jsem viděl, jak mu to pomalu dochází. Uvědomil si, že ta moje „pružná pracovní doba“ nebyla o flákání. Byla o efektivitě. Že jsem prostě pracoval chytře. Někdy jsem skončil dřív, jindy jsem si práci dodělal a zůstal déle. Ale hlavně, všechna auta byla vždycky hotová.
Jeho nařízení, které mělo zvýšit mou efektivitu, ve skutečnosti způsobilo pravý opak. Vytvořilo prostoje, kdy jsem nemohl dělat svou hlavní práci, a způsobilo, že se auta začala hromadit. Po chvíli ticha si povzdechl a podíval se na mě.
„Víte co, Karle,“ řekl a bylo vidět, že mu to nejde přes pusu. „Asi jsem udělal chybu. To moje pravidlo byla hloupost.“ Omluvil se mi a řekl, abychom se vrátili k tomu, jak to fungovalo předtím. Řekl, že mi věří, že svou práci dělám dobře.
Od toho dne se náš vztah neuvěřitelně zlepšil. Šéf si mě začal víc vážit a já jsem měl klid na práci. Zůstal jsem v té práci ještě další dva roky a nikdy jsme už neměli žádný problém. Byla to pro mě skvělá lekce. Někdy je nejlepší způsob, jak dokázat, že je nějaké pravidlo hloupé, prostě ho začít naprosto přesně dodržovat.
