Článek
Už je to sice pár let, co se to stalo, ale dodnes si na to vzpomenu pokaždé, když slyším o nějakém novém „úsporném opatření“ ve firmě. Pracoval jsem tehdy jako servisní technik pro jednu velkou společnost. Moje práce obnášela časté cestování po celé republice. Jezdil jsem na služební cesty, opravoval stroje a trávil spoustu času v hotelech. Bylo to náročné, ale nestěžoval jsem si. Až do dne, kdy naše finanční oddělení vymyslelo nové, geniální pravidlo.
Někdo v kanceláři se zřejmě rozhodl, že musíme šetřit. A tak zavedli nový systém „cestovních příkazů“. Na každou jednotlivou služební cestu jsem musel mít jeden schválený papír s přesným datem odjezdu a příjezdu. Byla to otravná byrokracie navíc, ale říkal jsem si, že to nějak přežiju. Netušil jsem, že kvůli téhle hlouposti budu muset na měsíc a půl dělat své firmě bezúročnou půjčku.
Krátce nato jsem dostal první úkol podle nových pravidel. Měl jsem jet na dva týdny do Ostravy. Finanční mi vystavilo jeden cestovní příkaz na celou dobu. Práce mi šla ale lépe od ruky, než jsem čekal, a najednou jsem zjistil, že mám uprostřed služebky tři dny volno. Jelikož to zrovna vycházelo na víkend, napadla mě naprosto logická věc.
Řekl jsem si, že nebudu sedět sám na hotelu a utrácet firemní peníze za ubytování a diety. Místo toho jsem se v hotelu odhlásil, sedl do auta a odjel na víkend domů za rodinou. V pondělí ráno jsem se zase vrátil do Ostravy, ubytoval se a dokončil zbytek práce. Měl jsem dobrý pocit. Ušetřil jsem firmě peníze za tři noci v hotelu a stravné a ještě jsem viděl rodinu. Všichni byli spokojení. Tedy, myslel jsem si.
Když jsem po návratu odevzdal vyúčtování cesty, v účtárně nastalo peklo. Vrátili mi to s tím, že to nemohou proplatit. Prý jsem podle jejich pravidel neabsolvoval jednu čtrnáctidenní cestu, ale dvě oddělené cesty. A jelikož jsem měl jen jeden cestovní příkaz, tu druhou cestu mi nemohou uznat. Bylo to absurdní.
Hádal jsem se s nimi, vysvětloval jsem jim, že jsem tím ušetřil peníze. Ale bylo to jako mluvit do zdi. Byli to úředníci, pro které papír znamenal víc než zdravý rozum. Trvalo to měsíc a půl, než se to po nekonečných tahanicích a schvalování konečně vyřešilo. Mezitím jsem ale musel všechny výdaje, které jsem platil firemní kartou, zaplatit ze svého. Půjčil jsem tak vlastně své firmě peníze, bez úroku a bez poděkování. Ale lekci jsem se naučil.
O pár měsíců později přišla další velká zakázka, tentokrát v Brně. Zase na dva týdny, zase s jedním cestovním příkazem. A historie se opakovala. Po pár dnech práce se ukázalo, že na víkend budu mít opět volno. Ale já už jsem věděl, co mám dělat. Tentokrát jsem se rozhodl dodržet pravidla do posledního puntíku.
V pátek odpoledne jsem v hotelu zamkl pokoj, ve kterém jsem nechal všechny své věci, sedl jsem do auta a odjel jsem domů za rodinou. Celý víkend jsem strávil doma, spal ve své posteli, jedl jídlo od své ženy. A firma? Ta celou dobu platila za prázdný hotelový pokoj v Brně a k tomu mi ještě běžely diety na stravné.
Seděl jsem v sobotu večer na gauči, díval se s dětmi na pohádku a v duchu jsem se smál. Připadal jsem si jako král. Bylo to absurdní a neuvěřitelně neefektivní. Stálo to firmu o několik tisíc korun víc, než kdybych se normálně odhlásil. Ale já jsem byl v právu. Já jsem dodržoval pravidla.
V pondělí ráno jsem se zase v klidu vrátil do svého zaplaceného hotelu a pokračoval v práci. Nikdo nic nepoznal a vyúčtování prošlo bez jediného problému. Papírově bylo všechno v naprostém pořádku.
Tímto bych chtěl pozdravit ty génie na finančním oddělení. Za jejich skvělou práci, která jim pomáhá šetřit firemní peníze, si určitě zaslouží nějaké prémie. Na zdraví! Ať žije byrokracie.
