Článek
Cítila jsem se odpočatá a šťastná. V hotelu byl mladý, sympatický plavčík jménem Ivan, který si neustále dělal legraci a flirtoval se všemi hosty, včetně mě. Bylo to neškodné, brala jsem to jako součást místního koloritu.
Jeden den, když si manžel šel pro něco na pokoj, stála jsem u bazénu a Ivan do mě z legrace cáknul trochu vody. Já jsem se smála a oplatila mu to. Byla to vteřinová, naprosto nevinná blbost. Jeho kamarád, který stál opodál, to zrovna vyfotil na mobil. Všichni jsme se tomu zasmáli a já jsem na to okamžitě zapomněla.
Vrátili jsme se domů, opálení, odpočatí a plní krásných vzpomínek. Život se vrátil do normálních kolejí. Asi za dva týdny mi večer pípnul mobil. Byla to zpráva na WhatsAppu od neznámého čísla. „Ahoj Katko, tady Ivan, plavčík z Bulharska. Vzpomínáš? Posílám fotku na památku :)“
A pod tím byla ta fotka.
Když jsem ji uviděla, ztuhla mi krev v žilách. Ten jeho kamarád byl zřejmě talentovaný fotograf. Podařilo se mu zachytit přesně ten moment, kdy na sebe cákáme vodu. Já se směju od ucha k uchu, vlasy mám mokré, a Ivan stojí těsně u mě a dívá se na mě pohledem, který by se dal vyložit všelijak. Mimo kontext celé situace ta fotka vypadala neuvěřitelně intimně. Jako fotka dvou zamilovaných lidí uprostřed letního románku.
„Co je, miláčku? Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ ozval se za mnou manžel, který zrovna přišel do obýváku.
Než jsem stačila zamknout telefon, stál za mnou a díval se mi přes rameno. Viděl tu fotku. A viděl ten vzkaz od „Ivana z Bulharska“.
Jeho tvář ztvrdla. „Kdo je Ivan z Bulharska?“ zeptal se ledovým hlasem.
Snažila jsem se mu to vysvětlit. Že je to jen plavčík. Že to byl jen vtip. Že o nic nešlo. Ale čím víc jsem mluvila, tím víc jsem se do toho zamotávala. Znělo to jako chabá výmluva.
„Aha, takže zatímco já jsem se staral o děti, ty sis užívala s plavčíkem?“ řekl a v jeho hlase byla jízlivost a bolest. „A ještě si s ním potom píšeš? To ti nepřijde divný?“
Hádali jsme se celé hodiny. Moje vysvětlování bylo marné. Proti tomu jednomu fotografickému důkazu jsem neměla šanci. V jeho očích jsem byla lhářka a podvodnice.
Ta jedna jediná fotka, která nikdy neměla vzniknout, zničila všechno. Zničila všechny ty krásné vzpomínky na naši dovolenou. Zničila tu pohodu, kterou jsme si přivezli. A co je nejhorší, zničila důvěru mého manžela.
Dnes, když se podívám na fotky z té dovolené, nevidím už šťastnou rodinu. Vidím jen přetvářku. A vím, že tu jednu, jedinou fotku z mobilu toho plavčíka už z hlavy mého manžela nikdy nevymažu. Ať se budu snažit sebevíc.
Někdy stačí opravdu málo, aby se pohádka změnila v noční můru. V mém případě stačila jedna fotka. Fotka, která nikdy neměla vzniknout.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
