Článek
Před dvěma lety se mi zhroutil svět. Můj táta se po letech tajného poměru přiznal, že podvádí mámu. Během pár týdnů se od nás odstěhoval a rovnou se nastěhoval ke své milence Martě, která byla také vdaná a měla dvě malé děti. Zničil naši rodinu. Moji tři starší bratři s ním okamžitě přerušili veškeré styky. Řekli mu, že pro ně zemřel. Ale já jsem tu možnost neměla. Bylo mi teprve čtrnáct. A tak mě soud donutil trávit s ním a s jeho novou „rodinou“ každý druhý víkend.
Každý ten víkend je pro mě peklo. Snažím se být co nejvíc venku, abych s nimi nemusela trávit čas. Ale táta si toho všímá a stěžuje si. Prý se nesnažím hrát na šťastnou rodinu. Ale jak bych mohla? Jak se mám tvářit, že je všechno v pořádku, když sedím u stolu s ženou, která mi rozbila domov, a s jejím dětmi, které mi nejsou ničím?
Odmítám Martu nazývat jinak než „tátova milenka“. V posledních měsících na mě kvůli tomu několikrát křičela. Prý se bojí, že to uslyší její děti. Řekla jsem jí, že je mi to jedno. Že k ní nemám žádný respekt a nikdy mít nebudu. Táta mi jen říká, že jsem drzá.
Nejhorší je, jak mluví o mé mámě. Když jsem mu řekla, jak moc nám všem ublížil, jen mávl rukou. „Prosím tě, tvá máma byla tak nudná, že by s ní nikdo neměl zůstávat,“ řekl mi do očí. Jeho krutost je neuvěřitelná. Pokaždé mu odpovím, že se nemůžu dočkat, až ho Marta podvede stejně, jako on podvedl mámu.
A teď se jejich chování ještě zhoršilo. Podle rozvodového řízení mi táta musí platit polovinu všech mých mimoškolních aktivit. A já jich mám docela dost. Chodím na tanec, na jazyky, na keramiku. A právě to se Martě přestalo líbit. Minulý týden za mnou přišla s neuvěřitelnou drzostí.
Řekla mi, že chodím na příliš mnoho kroužků a že je to moc drahé. Prý to bere peníze z jejich společné domácnosti a že ona a její děti mají také své potřeby. A že jejich blaho se musí také udržovat. V podstatě mi nařídila, abych si vybrala jen jeden nebo dva koníčky a se zbytkem přestala, aby zbylo víc peněz pro ni.
V tu chvíli se ve mně nahromadila všechna ta bolest a vztek z posledních dvou let. Podívala jsem se jí zpříma do očí. „Víte co?“ řekla jsem ledovým hlasem. „Je mi úplně jedno, jaké jsou vaše potřeby nebo blaho. Je mi jedno, jestli máte na jídlo pro své děti. Nejste můj problém.“
Zůstala na mě jen zírat, naprosto v šoku. „Vy nejste moje rodina,“ pokračovala jsem. „Vy jste jen milenka mého otce, která zničila tu moji skutečnou rodinu. A co se mě týče, klidně byste mohla i s vašimi dětmi skončit na ulici. Je mi to jedno.“
Samozřejmě se strhlo peklo. Táta na mě začal křičet, že nemám právo takhle s nikým mluvit. Že se ke mně Marta snaží být milá a já nejsem ani slušná. Ale já už jsem toho měla dost.
„Jestli chceš mít doma klid a slušnost, tak mě sem nenuť jezdit!“ křikla jsem na něj. „Já tady být nechci! Trestáš mě, Martu i její děti tím, že mě nutíš být součástí téhle přetvářky! Za dva roky mi bude osmnáct a už mě nikdy neuvidíš. Tak to prostě vydrž.“
Táta mi řekl, že mi to nedává právo říct, že mi nezáleží na blahu matky se dvěma malými dětmi. Ale já vím své. Ta žena není jen tak nějaká matka. Je to žena, která bez mrknutí oka zničila jinou rodinu, aby si mohla postavit tu svou. A já jí nedlužím vůbec nic. Ani soucit, ani slušnost.
