Článek
Byl to úplně obyčejný večer. Venku pršelo, takové to otravné pardubické mrholení, a my jsme s Davidem leželi zalezlí pod dekou a koukali na nějakou detektivku. Miluju tyhle chvíle. Jen my dva, bezpečí domova a pocit, že nám celý svět může vlézt na záda.
Abych si udělala trochu radost, vytáhla jsem si z nočního stolku zelenou jílovou masku, co jsem si nedávno koupila v drogérce. Když jsem si ji prsty nanášela na obličej a cítila, jak příjemně chladí, napadla mě úplně nevinná, hloupoučká věc.
Otočila jsem se na Davida, který soustředěně sledoval televizi, a s úsměvem jsem se zeptala: „Nechceš taky trochu? Budeš mít hebkou pleť.“ Čekala jsem, že se zasměje, možná mě v legraci odstrčí, nebo v nejlepším případě řekne: „Tak jo, zkusíme to.“
Místo toho se stalo něco, co mi vyrazilo dech.
Jeho obličej okamžitě ztvrdl. Úsměv mu zmizel a v očích se mu objevil výraz, který jsem neznala. Bylo to opovržení. Čisté, ledové opovržení.
„Vypadám snad jako nějaká ženská?!“ vyštěkl a jeho hlas zhrubl a zesílil tak, že jsem sebou trhla. To slovo „ženská“ vyplivl, jako by to byla ta nejhorší urážka na světě.
Zalapala jsem po dechu. „Ne, promiň,“ vykoktala jsem automaticky. „To byl jen vtip.“ Srdce mi bušilo až v krku. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře studem a šokem.
Snažila jsem se situaci zachránit, uvolnit to strašlivé napětí, které najednou zaplnilo celou místnost. Ale bylo pozdě. David se odvrátil zpátky k televizi, ale už ji nevnímal. Jen tam seděl, napjatý jako struna, a já cítila, jak z něj sálá chlad.
Zbytek večera nepromluvil.
Jen na mě čas od času vrhl nenávistný pohled, jako bych spáchala neodpustitelný zločin. Jako bych ho ponížila před celým světem, a ne se ho jen v soukromí naší ložnice zeptala na pleťovou masku.
Každý ten pohled byl jako malá facka.
Chtělo se mi brečet. Knedlík v krku mi rostl a já musela polykat naprázdno, abych se nerozplakala nahlas. Nenávidím, když se mnou takhle mluví. Když se na mě takhle dívá. Cítila jsem se malá, hloupá a provinilá, i když jsem věděla, že jsem neudělala absolutně nic špatného.
Ležela jsem vedle něj, dívala se na svou napůl zaschlou masku a připadala si jako blázen. Proč? Proč taková reakce na úplnou hloupost? Co se v něm muselo odehrát, že ho taková maličkost donutila se na mě dívat jako na nepřítele?
Copak jsem se ho snažila ponížit? Vždyť proboha… Chtěla jsem se jen smát. Chtěla jsem si s ním užít další z těch našich hezkých, obyčejných chvil.
Teď ležím v posteli, on vedle mě pravidelně oddechuje a já nemůžu spát. Přemítám, jestli nejsem jen přecitlivělá. Jestli z komára nedělám velblouda. Ale pak si znovu přehraju ten jeho pohled, ten tón hlasu, a vím, že ne. Něco je špatně. A já mám poprvé strach.
Stalo se vám, že reakce vašeho partnera vás naprosto opařila a nevěděli jste, co si myslet? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílení pomůže víc, než si myslíme.
