Článek
S Adamem jsme spolu přes čtyři roky. Poznali jsme se na vysoké, ale osud to zařídil jinak. Jeho táta vážně onemocněl a Adam musel nechat školy, aby mohl finančně podporovat rodinu. Byla to pro něj strašná rána. Zatímco já jsem díky podpoře rodičů dostudovala bez dluhů a hned si našla dobrou práci v Praze, on dřel čtrnáct hodin denně, jen aby poplatil staré půjčky a sotva vyšel.
Náš život byl od začátku v nerovnováze. Bydlíme spolu dva roky v pronájmu a já platím většinu nákladů. Během let jsem mu půjčila nemalé peníze. Vždycky mi je poctivě splácí, když může. Ale ta dynamika tu prostě je. Já jsem ta zajištěná, on ten, kdo bojuje.
Navíc jsme každý úplně jiný. Já jsem puntičkářka. Mám ráda řád, plán a věci udělané po mém. On je pohodář, co všechno řeší za pochodu a nestresuje se. Myslela jsem, že se doplňujeme.
Včera v noci se ale ukázalo, jak moc jsem se mýlila.
Byli jsme na oslavě u kamaráda a Adam to trochu přehnal. Když jsme se vrátili domů, bylo mu strašně zle. Držela jsem mu vlasy nad záchodovou mísou, hladila ho po zádech a utěšovala ho. A on, v tom opileckém, bídném stavu, začal mluvit.
A vyzvracel mi celou pravdu.
Řekl mi, že se cítí jako můj dlužník, ne jako můj partner. Že se cítí povinen dělat mě šťastnou za každou cenu, protože mu finančně pomáhám.
„Vždycky ti na všechno kývnu, Klári, i když mě to uvnitř strašně sere,“ sípal mezi záchvaty. „Protože ti to dlužím. Protože platíš nájem.“
Prý ho můj perfekcionismus ničí. Jak chci mít všechno hned a přesně podle sebe. Zmínil naše nedávné stěhování, kdy jsem chtěla mít všechno vybalené za jediný den, zatímco on by na to potřeboval týden.
„Jsem z toho nešťastný, chápeš? Je strašně těžký s tebou někdy být,“ pokračoval a v očích měl slzy. „A cítím se poníženě. Cítím se jako menší chlap, protože si musím půjčovat od svý holky.“
A pak, když jsem si myslela, že se mi srdce rozletí na tisíc kousků, dodal: „Ale miluju tě. Fakt tě miluju. Není to jenom kvůli těm penězům. Jen… je to prostě těžký.“
Dnes ráno se probudil s kocovinou a na nic si nepamatuje. Usmívá se na mě, dal mi pusu a odešel do práce. Je to zase můj starý, dobrý Adam.
Ale já už nejsem ta stará Klára.
Dívám se na náš byt, na náš život, a vidím ho úplně jinýma očima. Vidím tu tíhu, kterou na sobě nosí. Ten pocit povinnosti, který si plete s láskou. Tu tichou zášť, která se v něm hromadí.
Co mám dělat s touhle strašlivou pravdou? Mám mu říct, co mi včera v noci prozradil? Jak se dá takový rozhovor vůbec začít? „Hele, Adame, včera, když jsi zvracel, tak jsi mi řekl, že tě ničím…“
Bojím se. Bojím se, že když to otevřu, zničím to poslední dobré, co mezi námi zbylo. Ale zároveň se bojím, že když budu mlčet, nechám tenhle jed pomalu rozežírat základy našeho vztahu, dokud se jednoho dne nezhroutí úplně.
Dozvěděli jste se o svém vztahu něco, co nejde vzít zpět, a nevíte, jak s tou pravdou naložit? Někdy je nejtěžší mluvit o věcech, na kterých záleží nejvíc. Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz.
