Článek
Když jsme se s Davidem stěhovali do našeho vysněného domku v satelitním městečku, představovala jsem si grilování s přáteli a klidné večery na terase. Místo toho jsme dostali společenství vlastníků a e-mailovou schránku plnou pasivně agresivních zpráv.
Všechno muselo být dokonalé. Trávník posečený na přesnou výšku, túje zastřižené podle pravítka. Běda, jak někomu utekl pes nebo si dovolil běhat po ulici bez trička. Mě to bavilo, přišlo mi to jako absurdní divadlo. Můj manžel David to ale tiše nenáviděl.
Před pár lety se sousedé, v čele s předsedkyní našeho spolku, vševědoucí paní Novákovou, rozhodli založit na obecním pozemku komunitní zahrádku. Následovaly týdny e-mailového dramatu. Hádky o to, čí rajčata zabírají moc místa, kdo zasadil „nevzhlednou“ dýni a proč si někdo dovolil použít společnou konev.
A pak to začalo. Z ničeho nic začala ze společných záhonů mizet veškerá šalotka a cibule. V e-mailech se okamžitě rozjela smršť teorií. Paní Nováková podezřívala srny. Pan Dvořák zase mluvil o nájezdech hladových slimáků.
Další rok se situace opakovala, ale tentokrát zloděj zaútočil i na soukromé zahrádky. To už bylo zle. Napětí v naší malé ulici by se dalo krájet.
Letos to ale eskalovalo do naprostého šílenství. Lidé propadli hysterii. E-maily psané velkými písmeny, požadavky na výslechy všech puberťáků v okolí a návrhy na instalaci bezpečnostních kamer u záhonů s mrkví.
Po nájezdu na dva domy v naší ulici začali někteří sousedé dokonce držet noční hlídky. Představovala jsem si je, jak s termoskou kávy a dalekohledem číhají ve svých okrasných keřích. Byla to skvělá zábava, protože já sama žádné záhony nemám, takže jsem byla jen nezúčastněný divák.
Až do včerejška.
Zašla jsem si na vzdálený konec naší zahrady, kam normálně nechodím. Je tam stará kůlna a trochu nepořádek. A tam, na udusané hlíně, jsem to uviděla. Hromadu rozdrcené cibule a šalotky. Nebylo to jen poházené. Bylo to brutálně rozmačkané na kaši. Někdo si s tím musel dát obrovskou práci.
Šla jsem dovnitř a se smíchem povídám Davidovi: „Hele, myslím, že nás někdo chce hodit na policii za tu cibulovou loupež! Našel jsem za kůlnou hromadu důkazů.“
Ztuhl. Podíval se na mě tak zvláštním pohledem, že mi smích okamžitě zamrzl na rtech. V tu vteřinu mi to docvaklo. Ten chladný pocit v žaludku.
„Davide?“ zašeptala jsem. „Ty s tím nemáš nic společného, že ne?“
Sklopil oči. A přiznal se.
Ano, byl to on. Tři roky se v noci plížil ze zahrady na zahradu. Kradl sousedům jejich pýchu, jejich vypiplanou cibulku a šalotku. A pak ji za naší kůlnou v tiché zuřivosti drtil na sračku.
Zeptala jsem se ho proč. Jeho odpověď byla prostá a děsivá zároveň.
„Protože je k smrti nenávidím.“
Nenáviděl jejich malichernost, jejich pravidla, jejich věčné stížnosti. A tohle byla jeho tichá, bizarní pomsta.
Nevím, co si mám myslet. Je mu jednatřicet. Tři roky vedl tajnou válku a já si ničeho nevšimla. Proč mi to neřekl? Tohle nebyl jednorázový vtípek. Byla to dlouhodobá, promyšlená kampaň.
Vždycky jsem si myslela, že jsme partneři, co si říkají všechno. Teď se dívám na muže, se kterým spím v jedné posteli, a mám pocit, že ho vůbec neznám. Legrační historka o sousedské válce se změnila v příběh o mém manželovi. A mně z toho vůbec není do smíchu.
Má váš partner také nějaký bizarní zvyk, který vás naprosto vyvádí z míry? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší lék na šok prostě se z toho vypsat!
