Článek
Roky chodím na terapii. Roky se snažím rozplést ten chaos ve své hlavě, tu neustálou úzkost, ten pocit, že nikam nepatřím. A teprve nedávno, při čtení jednoho psychologického článku, mi to došlo s drtivou silou. Moje zranění není jen série špatných zkušeností. Je to chybějící základ. Moje citové zanedbávání začalo už v kojeneckém věku.
S tímto uvědoměním přišlo pochopení něčeho ještě hlubšího. Ten stud, který si s sebou celý život nosím, není stud za to, jaká jsem. Je to stud za to, že vůbec jsem. Je to ten prvotní pocit nemluvněte, které pláče a nikdo nepřichází. Pocit, že jeho potřeby jsou na obtíž. Že jeho samotná existence je problém.
Uvědomila jsem si, že jsem nikdy neměla šanci na „normální“ život. Byla jsem odsouzena k záhubě hned od startu. Vyrůstala jsem v prostředí, kde chyběla ta nejdůležitější věc – bezpečná citová vazba. Je to jako stavět dům bez základů. Každá další bouřka v mém životě – šikana ve škole, toxický vztah, neúspěch v práci – měla o to ničivější dopad, protože jsem neměla žádnou pevnou půdu pod nohama. Všechno se hroutilo.
Na jednu stranu je v tomhle zjištění obrovská úleva. Poprvé v životě cítím soucit se svým vnitřním dítětem. S tou malou holčičkou. Už ji nevidím jako rozbitou nebo divnou. Vidím ji jako neuvěřitelně statečnou bojovnici, která se snažila přežít v nemožných podmínkách. Už ji neviním.
Na druhou stranu je v tom naprostá beznaděj. Když si uvědomíte, že tenhle chybějící základ ovlivňuje úplně všechno – každou buňku mé osobnosti, každý můj vztah, každé mé rozhodnutí – je to zdrcující.
Je to pocit, jako bych měla uprostřed duše díru. A ať dělám, co dělám, ať se snažím sebevíc, vím, že tuhle díru nikdy úplně nezacelím. Protože ten materiál, který do ní patří, mi nikdo nedal v době, kdy jsem ho potřebovala.
Je to ten nejosamělejší pocit na světě. Jak tohle někomu vysvětlit? Jak popsat zranění, které je definováno absencí? Je to jako snažit se popsat barvu někomu, kdo je od narození slepý.
A tak tu teď stojím. S novým soucitem ke svému minulému já a s novým děsem z budoucnosti. Nevím, jestli je možné tu díru nějak zaplnit. Možná ne. Možná, že smyslem mého života není snažit se ji zacelit, ale naučit se žít kolem ní. Postavit život, který bude pevný a krásný i s tou prázdnotou uprostřed. A to je možná ta největší výzva ze všech.
Závěrečná výzva
Máte také pocit, že váš životní boj byl od začátku nespravedlivě těžký? Že vám chybí základy, které ostatní považují za samozřejmost? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největším projevem síly najít soucit se sebou samým, i když se cítíme beznadějně.
