Článek
Pracuju v docela fajn kanceláři, v pohodovém kolektivu. Tedy až na jeden detail. Už nějakou dobu mi záhadně mizely propisky. Ne všechny, jen ty moje oblíbené. Takové ty, co hezky píšou a dobře se drží. Tak nějak jsem tušila, čí prsty v tom jedou, ale nechtěla jsem dělat drama. Moje podezření se potvrdilo, když jsem na jedné poradě uviděla svou kolegyni Moniku, jak si jako nic píše poznámky mojí fialovou gelovkou.
Opatrně jsem prohodila: „Hele, Moni, není ta propiska náhodou moje?“ Jen se zasmála a odvětila: „Jé, promiň, ani jsem si nevšimla,“ a psala si dál. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Skončila sranda, začíná válka.
Objednala jsem z internetu sadu levných, znovu plnitelných propisek a k tomu pár náplní se třpytivým gelem. Ten gel byl záludný v tom, že když byl mokrý, vypadal jako normální inkoust. Jakmile ale zaschnul, začal se šíleně třpytit. Vyměnila jsem náplně a nastražila propisky na svůj stůl.
Nemusela jsem čekat dlouho. Na další velké poradě s celým týmem vidím, jak si Monika opět „půjčila“ jednu z mých nových propisek a vesele si zapisuje. V půlce schůzky se najednou ozval kolega sedící vedle ní: „Ty jo, Moniko, proč tvůj blok vypadá jak památníček z páté třídy?“
Monika přestala psát a podívala se na své poznámky. Ten výraz, když uviděla, že celá stránka září a třpytí se jako vánoční ozdoba, byl k nezaplacení. Zírala na to, jako by ji zradil její vlastní deník. V místnosti zavládlo ticho, které přerušil jen potlačovaný smích pár kolegů.
Od toho dne mi nezmizela jediná propiska. Omluva? Ani náhodou. Jen trapné ticho, kdykoliv se potkáme u kávovaru. A víte co? Mně to naprosto stačí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
