Článek
V naší rodině byla moje mladší sestra Jitka sluníčko. Byla zlaté dítě našich rodičů, kterým prošlo naprosto všechno. A já jsem byla ta druhá. Ta, co musí poslouchat, co nesmí mít vlastní názor a co je za všechno špatné zodpovědná. Jitka byla rozmazlený spratek. Kradla mi věci, a když jsem jí je nechtěla půjčit, šla žalovat rodičům a já jsem byla za tu zlou. Schválně mi rozbíjela hračky, a když jsem se naštvala, potrestána jsem byla zase já. Vyrůstala jsem v neustálém pocitu křivdy.
Nejhorší ale byl přístup mých rodičů k penězům. K mým penězům. Nedovolili mi, abych si založila vlastní bankovní účet. Prý abych před nimi „neskrývala peníze“. Když jsem si v patnácti našla svou první brigádu, donutili mého šéfa, aby mě vyhodil. Důvod? Nelíbilo se jim, že si chci vydělané peníze nechat pro sebe a šetřit si. Věděla jsem, že mi na vysokou školu nic nedají a že v den mých osmnáctin mě vyhodí na ulici. Musela jsem si najít způsob, jak se připravit.
A tak jsem začala tajně. Vymlouvala jsem se, že jdu ke kamarádce, a místo toho jsem hlídala děti jejím rodičům. Občas jsem pomohla sousedům s nákupem nebo na zahradě. Nebyly to velké peníze, ale pomalu, korunku po korunce, jsem si šetřila na svůj útěk. Na svůj nový život. Všechny peníze jsem si schovávala v krabici pod postelí. Neměla jsem je kam jinam dát.
A pak přišel ten den, na který nikdy nezapomenu. Dva dny před mými osmnáctými narozeninami. Přišla jsem domů a moje sestra Jitka na mě čekala s vítězoslavným úsměvem. Našla mou krabici s penězi. A všechny je ukradla. A nejen to. Šla za rodiči a s hrdostí jim oznámila, že jsem si za jejich zády schovávala peníze.
Místo aby se rodiče zlobili na ni, že kradla, seřvali mě. Jak jsem si to mohla dovolit, mít před nimi tajnosti. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Podívala jsem se na svou sestru, na tu zrůdu, která mi právě ukradla mou jedinou naději na budoucnost, a řekla jsem jí, ať jde k čertu. Že od toho dne pro mě není sestra a že je mi úplně jedno, co se s ní stane.
V den svých osmnáctých narozenin jsem si sbalila batoh a odešla. Už jsem se nikdy nevrátila. Přerušila jsem s nimi veškeré styky. Následujících šest let bylo těžkých, ale byla jsem konečně volná. Našla jsem si práci, přátele a postavila se na vlastní nohy.
A teď, po šesti letech ticha, se minulost ozvala. Přišla mi zpráva od neznámého čísla. Byla to Jitka. Napsala mi dlouhou omluvu. Psala, že dospěla a že si uvědomila, jak hrozná ke mně byla. Že ví, že krást, lhát a žalovat bylo špatné. Psala, že mě miluje, že jí chybím a že doufá, že bychom mohly náš vztah napravit.
Přečetla jsem si tu zprávu a necítila jsem nic. Žádný hněv, žádnou radost, žádnou úlevu. Jen prázdnotu. A tak jsem neodpověděla. O dva týdny později mi napsala znovu. Tu samou zprávu, slovo od slova. A před pár dny přišla třetí. Psala, že ví, že to číslo používám, a že nechápe, proč ji ignoruji, když se přece omluvila. Že doufala, že jí odpustím.
Její nepochopení mě donutilo odpovědět. Napsala jsem jí jednu jedinou, poslední zprávu. „Jitko,“ napsala jsem. „Součástí dospívání a toho, stát se lepším člověkem, je také přijmout fakt, že ti lidé nemusí odpustit jen proto, že ses omluvila. Že někdy je ta bolest, kterou jsi způsobila, tak velká, že se nedá napravit. A že některé dveře jsou prostě zavřené navždy.“
Od té doby je ticho. Tedy, od ní ano. Ale ozvala se mi teta, která jí dala mé číslo. Křičela na mě, že jsem arogantní a zlá. Že jsem měla její omluvu přijmout a být velkorysá. Ale já vím své. Odpuštění není povinnost. Je to dar. A ona si ho nezaslouží. Uzavřela jsem ty dveře před šesti lety, abych přežila. A nemám v plánu je už nikdy otevírat.
