Článek
Jsem naštvaná. Ne, nejsem naštvaná. Jsem nasraná. Jsem plná vzteku, který ve mně kypí jako sopka. Jsem vzteklá za to ukradené dětství, kde jsem musela být „ta rozumná“. Jsem vzteklá za dospělost plnou panických atak a neschopnosti navazovat zdravé vztahy. Jsem vzteklá, že si nikdo ničeho nevšiml, že nikdo nic neudělal. A nejvíc ze všeho jsem vzteklá, že s těmi následky musím teď žít já sama.
Ale já nesmím být naštvaná.
Když se snažím o tom mluvit, slyším jen vodopád prázdných frází. „Už by ses přes to měla přenést.“ „Přestaň se v tom pořád rýpat.“ „Co bylo, bylo.“ „Musíš být pozitivní a dívat se dopředu.“ Tyhle věty jsou jen zdvořilý způsob, jak mi říct: „Zmlkni. Tvoje pocity nás obtěžují.“
Je v tom ale jeden zvláštní paradox. Když jsem smutná, je to v pořádku. Když se rozpláču, dostanu objetí. Slyším utěšující „chudinko“ a „to bude dobrý“. Můj smutek je pro ně přijatelný, protože mě dělá malou, zranitelnou a neškodnou. Když pláču, můžou se cítit jako ti silní, ti, co utěšují.
Ale běda, jakmile řeknu: „Jsem naštvaná.“
V tu chvíli atmosféra v místnosti zhoustne. Vidím v jejich očích paniku a nesouhlas. „Ale prosím tě, co se tak rozčiluješ?“ „Zase jsi hysterická.“ Můj vztek je pro ně nepohodlný. Je to konfrontace. Je to obvinění. Vztek totiž vyžaduje zodpovědnost. A tu nikdo nést nechce.
Když se konečně odvážím a ohradím se proti někomu, kdo se ke mně chová špatně, jejich obrana je vždy stejná: „Jsi prostě jen moc emotivní.“ Snaží se znehodnotit můj postoj tím, že zaútočí na emoci za ním.
Ale já nejsem „jen emotivní“. Já si konečně, kurva, zabírám prostor!
Celé dětství jsem byla tichá, hodná, spolupracující holčička, která nikomu nepřekážela. Polkla jsem každou křivdu, každý povzdech, každé přehlížení. A jim se to líbilo. Bylo to pro ně pohodlné.
Můj vztek je důkazem toho, že ta hodná holčička je mrtvá. A jim se to nelíbí. Nelíbí se jim, že už nejsem ovladatelná. Že mám hranice. Že mám hlas. A tak říkají, že můj vztek je špatný, nevhodný, že jsem zaseknutá v minulosti.
Ale proč bych neměla mít právo být naštvaná? Mám na to plné právo. Můj vztek je zdravý. Je to energie, která mi říká, že mé hranice byly překročeny. Je to síla, která mi konečně dává odvahu říct „dost“.
Takže ne, nebudu „jen šťastná“. Nebudu se jen usmívat. A nebudu se omlouvat za svůj vztek. Je můj. Zasloužila jsem si ho. A je to ta nejzdravější věc, kterou právě teď cítím.
Závěrečná výzva
Je pro vaše okolí také snazší přijmout vaše slzy než váš vztek? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o boji za právo na všechny své emoce, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná je spravedlivý hněv tou nejzdravější emocí, jakou máme.
Zdroje
