Článek
Minulý víkend jsem vyrazila s dětmi na velký nákup do hypermarketu. Byla to klasická sobotní špička, všude davy lidí a já jsem se snažila co nejrychleji projet s vozíkem a batoletem v sedačce. Moje desetiletá dcera Anička mi statečně pomáhala. Uprostřed nakupování za mnou ale přiběhla s tím, že si nutně potřebuje odskočit na záchod. Nechala jsem tedy vozík stranou a spěchaly jsme k dámským toaletám.
Právě když jsme chtěly vejít do dveří, prohnala se kolem nás jako uragán nějaká starší paní. Mohlo jí být tak přes padesát. A aby se dostala dovnitř rychleji, bez jakéhokoliv zaváhání surově vrazila do mé dcery a odstrčila ji stranou. Anička zavrávorala a jen tak tak udržela rovnováhu. Zůstala na tu paní jen zírat s očima plnýma šoku a nepochopení.
Ta žena se ani neotočila, ani se neomluvila. Prostě vrazila do první volné kabinky a práskla za sebou dveřmi. Já jsem tam stála a vřela ve mně krev. Chápu, že někdo může spěchat. Chápu, že se může stát nehoda. Ale takhle hrubě odstrčit malé dítě a ani se neomluvit? To je vrchol drzosti.
Pohladila jsem Aničku po vlasech, abych ji uklidnila. A pak jsem schválně řekla o něco hlasitěji, aby mě ta paní v kabince dobře slyšela: „Vidíš, Aničko, někteří lidé jsou prostě hrubí a nevychovaní. Netrap se tím.“ Chtěla jsem, aby moje dcera věděla, že takové chování není normální a že chyba nebyla v ní.
A v tu chvíli se zpoza dveří té kabinky ozval naštvaný, uřvaný hlas: „To mluvíte o mně?!“ Zůstala jsem stát jako opařená. Ta žena, která se ani neobtěžovala omluvit, měla tu drzost se se mnou ještě hádat ze záchodu. To už bylo na mě moc.
„Ano, mluvím o vás!“ odpověděla jsem jí stejně hlasitě. „Jestli jste ta semetrika, která právě vrazila do desetileté holky, aby si mohla ulevit o pět vteřin dřív!“ V kabince nastalo hrobové ticho. Už se neozvalo ani slovo.
Věděla jsem, že jsem ji trefila. V hloubi duše moc dobře věděla, že se zachovala hrozně. A když jsem ji nazvala pravým jménem, neměla na to co říct. Odvedla jsem Aničku na záchod a snažila se jí vysvětlit, že někteří dospělí se bohužel chovají jako malé, sobecké děti.
Někteří lidé mi pak řekli, že ta paní třeba měla nějaký akutní problém. Že třeba nutně potřebovala. A já to chápu. Může se to stát každému. Ale i v takové situaci existuje jedno kouzelné slovíčko. „Promiňte.“ Jednoduché „Promiňte, spěchám,“ by stačilo. Nikdo by neřekl ani popel.
Ale ona se neomluvila. Místo toho do dítěte vrazila a pak ještě drze křičela zpoza dveří. A to není o zdravotních problémech. To je o charakteru. To je o základní lidské slušnosti, která jí očividně naprosto chybí.
Celá ta příhoda ukazuje na něco, co vidím kolem sebe čím dál častěji. Lidé zapomínají na základní slova jako „prosím“, „děkuji“ a „promiňte“. Chovají se, jako by se celý svět točil jen kolem nich a jejich potřeb. A co je nejhorší, tento příklad pak dávají i svým dětem.
Když jsme vyšly ze záchodu, ta paní už tam naštěstí nebyla. Zřejmě se styděla a rychle utekla. A já jsem ráda, že jsem se své dcery zastala. Chtěla jsem, aby viděla, že člověk si nesmí nechat všechno líbit. Že když se někdo chová ošklivě, je správné se ozvat.
Možná jsem byla drzá. Ale ona byla drzá první. A já doufám, že jí ta moje slova zůstanou v hlavě ještě dlouho. A že až příště bude mít zase „nouzovou situaci“, tak si snad vzpomene, že i v tom největším spěchu se dá chovat jako člověk.
