Článek
Uvědomění nepřišlo s velkým třeskem, ale v tichosti. Seděla jsem ve svém „dokonalém“ bytě, dívala se na diplom z právnické fakulty na zdi a necítila jsem nic. Žádnou hrdost, žádnou radost. Jen prázdnotu. A v tom tichu se ozvala myšlenka, tak jasná a ostrá, až mě zamrazilo: Tohle nejsi ty. Nic z toho nejsi ty.
V tu chvíli se mi celý můj život promítl před očima jako film režírovaný někým jiným. Každé velké rozhodnutí, které jsem kdy udělala, bylo poznamenáno tlakem. Někdy přímým, jindy maskovaným za starost, tradici nebo „dobré rady“.
Vždycky jsem chtěla studovat dějiny umění. „Tím se neuživíš,“ slyšela jsem. „Vystuduj práva, to je jistota.“ Tak jsem vystudovala práva. Chtěla jsem se odstěhovat do Brna. „A kdo se o nás postará, až budeme staří?“ zněla ustaraná otázka. Tak jsem zůstala v našem maloměstě, jen o pár ulic dál. Zamilovala jsem se do hudebníka. „Opravdu si myslíš, že tenhle je pro tebe ten pravý? Vždyť nemá žádnou budoucnost.“ Jejich tiché pohrdání a neustálé „starostlivé“ dotazy náš vztah pomalu otrávily.
Moje rodina nebyla domovem. Bylo to citové vězení s neviditelnými mřížemi. Mříže utkané z finanční „pomoci“, která mě držela v závislosti. Z neustálého soudu, převlečeného za „starost“. Z ostudných „rad“, které mě měly chránit před mými vlastními „špatnými“ rozhodnutími. A sem tam drobeček pochvaly, když jsem udělala přesně to, co chtěli, aby mě to zmátlo a udrželo na místě.
Nikdy jsem nebyla „nemotivovaná“. Byla jsem vycvičená věřit, že nic, co udělám pro sebe, nemá hodnotu. Že moje cena spočívá pouze v tom, jak dobře plním jejich očekávání a sloužím jejich představě o úspěšném životě.
Říkali, že mě milují. A já jim věřila. Ale teď vidím, že milovali jen tu verzi mě, která byla tichá, souhlasící a snadno stravitelná. Jakýkoliv projev mého skutečného já byl problém, který je třeba napravit.
A tak jsem tady. V osmatřiceti letech. Bez citové záchranné sítě, protože ta jediná, kterou jsem znala, byla ve skutečnosti pavučina. Bez zděděné moudrosti, jen se zděděnými strachy. Sama.
A z těchto trosek mám teď postavit život? Některé dny je ta tíha tak obrovská, že si říkám, jestli to vůbec má cenu. Jestli není příliš pozdě.
Ale pak, v tom největším tichu, když už se chci vzdát, se ozve slabý hlásek. Hlásek, který jsem desítky let neslyšela. Můj vlastní. A ten šeptá:
„Ale ty jsi ještě ani nezačala.“
Závěrečná výzva
Máte také pocit, že život, který žijete, není tak úplně váš? Že jste ho postavili podle cizích plánů? Napište mi svůj příběh o probuzení na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžším a nejdůležitějším krokem přiznat si, že je čas začít znovu, od nuly.
