Článek
S Honzou jsme manželé dva roky, předtím jsme spolu rok chodili. Není to dlouhá doba, ale náš vztah byl vždycky intenzivní a plný lásky. Aspoň jsem si to myslela. Teď, když jsem v sedmém měsíci těhotenství, prožívám tu největší krizi našeho soužití. A to všechno kvůli jménu.
Když jsme na ultrazvuku zjistili, že čekáme holčičku, byla jsem nejšťastnější na světě. Hned jsem začala listovat kalendářem a snít o jménech. Těšila jsem se, jak ho budeme vybírat spolu, jak to bude náš další krásný, společný okamžik.
Před pár dny jsme seděli večer na gauči v našem malém bytě v Plzni a já to téma nadhodila. Honza se usmál a řekl, že už má jasno. „Bude to Zuzana,“ prohlásil s naprostou jistotou.
Zůstala jsem na něj zírat. Zuzana. To jméno mi projelo tělem jako elektrický šok. Zuzana je totiž jméno jeho bývalé přítelkyně. Ne jen tak nějaké bývalé. Té, se kterou chodil několik let. Té, o které vždycky mluvil jako o své největší životní lásce.
Na začátku našeho vztahu jsme kvůli ní měli peklo. Neustále je srovnával, mluvil o ní, vzpomínal. Všechno se uklidnilo až ve chvíli, kdy se odstěhovala za prací do Německa. Myslela jsem, že tím je ta kapitola definitivně uzavřená. Jak naivní jsem byla.
„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem a doufala, že je to jen nějaký hloupý vtip. Ale on se tvářil naprosto seriózně.
Zeptala jsem se ho, proč proboha chce, aby se naše dcera jmenovala jako ona. Jeho odpověď mi vyrazila dech a zaryla se mi do srdce jako střep skla.
„To, že nám to se Zuzanou nevyšlo, přece neznamená, že nechci mít něco, co mi ji bude navždycky připomínat.“
Řekl to s takovým klidem, jako by mluvil o počasí. Nechápal, proč na něj zděšeně zírám. Nechápal, že mi právě oznámil, že chce, aby naše dítě bylo živoucím pomníčkem jeho ztracené lásky.
Když viděl můj výraz, jen mávl rukou. „Prosím tě, to jsou jen těhotenský hormony, nebuď hysterická. Je to hezký jméno, tak co řešíš?“ dodal arogantně.
Hádali jsme se. Křičela jsem na něj, že se zbláznil, že je to naprosto nepřijatelné a ponižující. A on mi na to s ledovým klidem nabídl „kompromis“.
„Tak dobře. První holka bude Zuzana, a to druhé dítě, co budeme mít, si můžeš pojmenovat ty. To je fér, ne?“
Fér? Připadala jsem si jako v absurdním snu. On tu naprosto vážně rozděluje naše budoucí děti podle toho, které z nich bude patřit jemu a jeho vzpomínkám.
Od té doby spolu skoro nemluvíme. Chodím po bytě, dívám se na postýlku, kterou jsme minulý týden smontovali, a cítím jen prázdnotu a zradu.
Pořád dokola mi v hlavě zní ta jeho věta. „Něco, co mi ji bude navždycky připomínat.“
Jsem zmatená a nevím, co mám dělat. Miluje ji ještě? Nebo je normální, že chce pojmenovat NAŠE dítě po své bývalé? Dívám se na svůj snubní prsten a poprvé v životě vážně přemýšlím o rozvodu. Jak mám přivést na svět dceru, která má být od narození živou vzpomínkou na lásku mého muže k jiné ženě?
Řešíte ve vztahu problém, který vám připadá nepochopitelný a absurdní? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svou zkušenost s ostatními.
