Článek
Už je to sedm let, co jsem odešla z domova. Sedm let svobody. Ale kousky toho pekla si nesu v sobě pořád. A teď mám strach, že v něm stále žijí moje dvě mladší sestry.
Když jsem byla malá, náš život byl noční můra. Poté, co si máma našla otčíma, se z našeho domova stalo smetiště. A to myslím doslova. Žili jsme v domech plných odpadků, špinavého prádla a zvířecích výkalů. Všude byl nepořádek a chaos.
Ale to nebylo to nejhorší. Otčím nás fyzicky i psychicky týral. Mlácení o zeď, házení věcí, neustálé nadávky a ponižování. „Jsi k ničemu,“ slýchala jsem denně. Máma jen stála a dívala se. Popírala, že by se cokoliv dělo.
Teď mám strach o Aničku a Báru. S nejmladší Aničkou jsem nemluvila od května. Mám podezření, že jí máma s otčímem zakázali se s námi, staršími sourozenci, bavit. Druhá sestra, Bára, má nadváhu a vážné problémy s páteří. Má držet dietu a chodit ke specialistovi. Jenže oni s ní nikam nechodí.
Už jsem to nemohla vydržet. Po poradě s manželem a dalšími sourozenci, kteří si tím peklem prošli se mnou, jsem to udělala. S bušícím srdcem a rukou, kterou mi podpíral manžel, jsem zavolala na OSPOD.
Sociální pracovnici jsem vysvětlila naši minulost. Řekla jsem jí, že si nejsem jistá, jestli týrání stále probíhá, ale že mám vážné obavy. Že chci jen, aby se někdo ujistil, že mé sestry žijí v důstojných podmínkách a jsou v pořádku.
Nechtěla jsem se mstít. Chtěla jsem jen, aby věděli, že se díváme. Že jsme na holky nezapomněli.
Sociálka byla neuvěřitelně rychlá. Do tří hodin od mého telefonátu kontaktovali matku. A pak se rozpoutalo peklo jiného druhu.
Zazvonil mi telefon. Moje nejstarší sestra Klára, která žije už léta v Německu a odešla z domu ještě předtím, než to nejhorší začalo. Měsíce jsme spolu nemluvily. Teď na mě ječela do telefonu, že ví, že jsem to byla já.
Nic jsem nepopírala. Klidně jsem jí řekla: „Pokud nemají co skrývat, nemají se čeho bát. Bude to rychle za nimi.“
„A co když nebude? Co když jim holky vezmou?“ křičela.
„Doufám, že to tak daleko nedojde. Ale pokud ano, není to moje vina. Já jsem je nemaltretovala. Já jsem nerozmazávala po domě výkaly. Pokud je zanedbávají, proč by tam měly zůstávat?“ odvětila jsem a cítila, jak se mi zvedá tep.
Pak jsem se jí zeptala: „Kláro, nechala bys svoje děti žít tak, jak jsme žily my?“
V telefonu bylo ticho.
Zeptala jsem se znovu. „Ne,“ přiznala nakonec potichu. „Držela bych si slušný dům, ale není tvoje práce někomu říkat, jak má vychovávat děti.“
„Dobře. Pokud je to všechno, kvůli čemu jsi volala, myslím, že jsme skončily,“ řekla jsem a zavěsila. Ještě předtím mi stihla vmést do tváře, že bychom se přes to všichni měli „přenést a jít dál“. Ona. Ta, která u ničeho z toho nebyla.
Od té doby sedím a mám úzkost. Manžel i ostatní sourozenci mě ujišťují, že jsem udělala správnou věc. Ale ten hlas v mé hlavě, ten hlas mé sestry a mé matky, ten mi našeptává, že jsem překročila hranici. Že mi to nepříslušelo.
Ale když ne mně, tak komu? Kdo jiný se jich měl zastat?
S matkou ani Klárou nemám problém přerušit kontakt úplně. Ani nevědí, že jsem skoro ve čtvrtém měsíci těhotenství, tak málo spolu komunikujeme. To mě netrápí. Co mě trápí, je ta drásavá nejistota, jestli jsem byla v právu. Jestli jsem svým sestrám pomohla, nebo jim naopak ještě víc ublížila.
Museli jste někdy udělat těžké rozhodnutí, abyste ochránili někoho blízkého, i když to znamenalo jít proti vlastní rodině? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
