Článek
S mým snoubencem Petrem jsme si léta šetřili na náš první společný domov. Každou korunu jsme otáčeli dvakrát, vzdali jsme se dovolených i drahé zábavy. Naším jediným snem bylo mít konečně něco vlastního. Letos v únoru za námi přišel můj otec a udělal něco, co nám vyrazilo dech. Oznámil nám, že nám daruje 350 tisíc korun, abychom si mohli vzít hypotéku a sen si splnit.
Byl z toho velký dojatý výstup. Otec mluvil o tom, jak chce vidět svou jedinou dceru šťastnou ve vlastním domě, dokud je ještě na světě. Několikrát zopakoval, že je to dar od srdce a že po nás nikdy nebude nic chtít zpátky. Byli jsme mu neskonale vděční. Díky jeho pomoci se náš sen najednou stal skutečností.
Okamžitě jsme začali hledat. V dubnu jsme našli malý, útulný domek, který byl pro nás naprosto dokonalý. Dali jsme nabídku a majitelé ji přijali. Byli jsme v euforii. Abychom mohli hypotečnímu poradci doložit, že máme dostatek vlastních prostředků, převedla jsem všechny naše úspory i otcův dar na jeden společný účet. Všechno běželo jako na drátkách.
Až do minulého měsíce. Ten den mi zazvonil telefon. Volal mi táta. Jeho tón byl chladný a strohý. A pak, bez jakéhokoliv varování nebo vysvětlování, mi oznámil, že potřebuje těch 350 tisíc okamžitě zpátky. Zůstala jsem na něj jen zírat s telefonem u ucha, neschopná slova. Myslela jsem, že je to nějaký špatný vtip.
Ale nebyl. Táta mi vysvětlil, že syn jeho nové přítelkyně, kterého jsem v životě viděla asi dvakrát, má nějaké problémy se zákonem a potřebuje peníze na právníky. A prý je teď potřebuje mnohem naléhavěji než my. „Vy jste mladí, můžete šetřit dál,“ řekl mi, jako by se nic nedělo. A pak dodal tu nejhorší větu: „Rodina je na prvním místě, Lucinko.“
V tu chvíli jsem pochopila. Jeho „rodina“ už nejsem já. Jeho rodina je teď syn jeho přítelkyně. Cizí kluk, kterého sotva znám. Cítila jsem se, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. „Tati, to nejde,“ snažila jsem se mu vysvětlit se slzami v očích. „Ty peníze už jsou vázané v bance. Jsou součástí zálohy a poplatků za koupi domu. Pokud teď couvnu, nejenže přijdeme o dům, ale ztratíme i statisíce na nevratných poplatcích.“
Ale on mě neposlouchal. Začal na mě křičet. Obvinil mě, že si víc vážím nějakého domu než rodiny. Že jsem sobecká a nevděčná. Tvrdil, že mi ty peníze dal jen proto, že si myslel, že pochopím, když se stane něco „naléhavého“. Jako by záchrana cizího kluka z průšvihu byla naléhavější než budoucnost jeho vlastní dcery.
Když jsem to večer řekla Petrovi, byl rozzuřený. Nechtěl o vrácení peněz ani slyšet. Řekl, že dar je dar a že se nenecháme takhle citově vydírat a manipulovat. Měl pravdu, ale já jsem byla na dně. Představa, že se takhle ošklivě rozhádám se svým vlastním tátou, byla nesnesitelná.
A peklo teprve začalo. Táta zřejmě obvolal celou rodinu. Od té doby mi neustále zvoní telefon. Polovina příbuzných mi nadává, jaká jsem sobecká a zlá dcera. Druhá polovina mi zase říká, ať se nedám a že mu nic nedlužím. Naše rodina je najednou ve válce. A já a Petr jsme uprostřed toho všeho.
Jsem v naprosté pasti. Stojím jen krůček od splnění svého životního snu. Ale cena za něj je možná zničení vztahu s mým otcem. Cítím se zrazená, nechápaná a neuvěřitelně sama. Každý den se modlím, abych se z téhle noční můry probudila. Ale vím, že to se nestane. Musím si vybrat. A ať už si vyberu cokoliv, vím, že to bude bolet.
