Článek
Nevyrůstal jsem v Asii, ale moje „tvrdá česká výchova“ měla s tou jejich mnoho společného. Hlavním pravidlem bylo: Emoce jsou projev slabosti. A pláč? Pláč byl ten největší hřích, obzvlášť pro kluka.
Měl jsem to vtloukané do hlavy od raného dětství. Každá slza, každý projev smutku nebo strachu byl okamžitě smeten ze stolu.
Pamatuju si, jak mi bylo asi devět a prohráli jsme důležitý fotbalový zápas. Cítil jsem se hrozně, že jsem zklamal tým, a cestou domů jsem brečel. Táta se na mě podíval s ledovým opovržením a pronesl tu větu, kterou si pamatuju dodnes: „Okamžitě přestaň! Co je tohle za divadlo? Chlapi přece nebrečí.“
Máma byla jen o trochu mírnější. „Ale no tak, prosím tě, kvůli takové hlouposti. Svět se nezboří.“
V tu chvíli jsem se naučil dvě věci. Zaprvé, moje pocity jsou „hloupost“. Zadruhé, moje potřeba útěchy je „divadlo“. Bylo mi jasně řečeno, že mé emoce jsou špatné a že mé potřeby nejsou důležité. A tak jsem se naučil je potlačovat. Stal jsem se mistrem v předstírání, že je všechno „v pohodě“.
Tenhle výcvik mi skvěle sloužil. V dospělosti mě všichni považovali za toho silného, vyrovnaného chlapa, co všechno zvládá s ledovým klidem. Nikdo netušil, že pod tou slupkou je jen obrovská prázdnota a naučená neschopnost cokoliv cítit.
Teď je mi dvaatřicet a to brnění, které mě mělo chránit, mě začíná dusit. Moje přítelkyně je úžasná, ale náš vztah se rozpadá. Proč? Protože si stěžuje, že jsem emočně nedostupný. Že s ní nikdy nemluvím o tom, co se ve mně děje.
A já bych tak strašně chtěl, ale neumím to. Kdykoliv cítím, že se ve mně sbírá smutek nebo stres, okamžitě mi v hlavě naskočí tátův hlas: „Seber se! Nebuď bábovka!“ A já se seberu. Potlačím to. Uzavřu se. A tím od sebe odstrčím tu jedinou osobu, která mi chce být nablízku.
Celý život jsem si myslel, že mě rodiče připravují na tvrdý svět. Že mě učí být silný. Až teď mi dochází, že mi jen vzali schopnost být člověkem. Odřízli mě od mého vlastního prožívání a tím i od možnosti skutečně se s někým spojit.
Nejsem silný. Jsem jen otupělý. A ta otupělost bolí mnohem víc než jakákoliv slza. Teď stojím před nejtěžším úkolem svého života: naučit se znovu plakat. A přiznat si, že být citlivý není slabost. Je to jen důkaz, že jsem naživu.
Závěrečná výzva
Byli jste i vy v dětství trestáni za projevy emocí a označeni za „přecitlivělé“? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o tom, jak se učíte znovu cítit, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že naše citlivost není slabost, ale lidskost, kterou nám chtěli vzít.
