Článek
Je mi dvacet čtyři a Petrovi třicet. Jsme spolu pět let a až donedávna jsem si myslela, že nám nic nechybí. Byt v paneláku na Jižňáku, společné víkendy na chalupě u jeho rodičů, večery u Netflixu. O dětech jsme se bavili, ale já na ně nikdy nebyla. Mám svou práci, své koníčky a na tak obrovskou zodpovědnost se prostě necítím. Petr to věděl, nebo jsem si to aspoň myslela. Vždycky říkal, že to chápe a že na mě nebude tlačit. Proto jsme se poctivě chránili.
Když mi před deseti měsíci vyšel pozitivní těhotenský test, zhroutil se mi svět. Byla jsem v šoku. Jak je to možné? Vždyť jsme si dávali takový pozor! Petr mě ale uklidňoval, objímal mě a říkal, že to tak asi mělo být, že je to osud. Pořád mlel něco o tom, že to bude naše malé štěstí. Byla jsem tak zmatená, že jsem mu na to kývla. Chtěla jsem jít na potrat, ale on se strašně naštval, křičel na mě, že přece nezabiju jeho dítě. Jeho argumenty a vidina klidného rodinného života mě nakonec zlomily.
Celé těhotenství bylo peklo. Bylo mi zle, přibrala jsem dvacet kilo a psychicky jsem byla na dně. Porod byl ještě horší, málem jsem vykrvácela a doktoři měli co dělat, aby mě dali dohromady. Ale máme syna, malého Honzíka.
Před týdnem jsme seděli večer v obýváku, malý konečně usnul a Petr přišel s lahví vína. Asi měl pocit, že je čas na upřímnost. S úsměvem na tváři mi přiznal, že naše miminko vlastně žádná náhoda nebyla. Že prý věděl, že děti nechci, ale on je chtěl tak moc, že se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. A tak prostě propíchal kondomy. Jen tak, špendlíkem.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký hloupý vtip. Ale on se tvářil smrtelně vážně. Spadla mi čelist. Všechno do sebe najednou zapadlo. Jeho klid, když jsem mu řekla, že jsem těhotná, jeho řeči o osudu. Udělal ze mě úplného blbce. Rozbrečela jsem se a vyčetla mu všechno – tu bolest, ten strach o život, to, že mě podrazil jako největšího nepřítele, místo aby si našel někoho, kdo by mu dítě dal dobrovolně.
Teď tu sedím, koukám na spícího syna a nevím, co mám dělat. Miluju ho, je to přece moje dítě, ale zároveň cítím obrovskou křivdu a vztek. Petr se chová, jako by se nic nestalo. Jak mám žít s člověkem, který mě takhle podvedl a donutil mě k něčemu, co jsem nikdy nechtěla?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
