Článek
Chodím na střední a abych si přivydělal nějakou korunu, sekám lidem v naší čtvrti trávníky. Za pár let jsem si vybudoval docela dobrou pověst. Jsem spolehlivý, pracovitý a svou práci dělám poctivě. Mám spoustu stálých zákazníků, kteří jsou se mnou spokojení a vědí, že se na mě mohou spolehnout. Většina z nich jsou fajn lidi, kteří rozumí tomu, že tráva roste podle počasí, ne podle kalendáře. Až na jednoho. Pan Novák.
Pan Novák je ten typ člověka, co si myslí, že ví všechno nejlíp a že příroda se musí podřídit jeho přáním. Minulý týden u nás skoro celý týden pršelo. Byly to ty klasické letní deště, kdy je pořád pod mrakem a tráva roste jako divá. Zároveň je ale tak mokrá, že se absolutně nedá sekat. Všichni moji zákazníci to chápali. Volali mi, ať přijdu, až to pořádně vyschne. Všichni, kromě pana Nováka.
Tomu jeho přerostlá a mokrá tráva zřejmě lezla na nervy. Volal mi snad každý den a stěžoval si, že už je to moc dlouhé a že s tím musím něco udělat. Snažil jsem se mu trpělivě vysvětlovat, že sekat mokrou a hustou trávu je ten nejhorší nápad. Že sekačka se bude dusit, tráva se bude lepit a výsledek bude katastrofální. Ale on neposlouchal.
„Mě nezajímají nějaké vaše výmluvy, mladíku!“ křičel na mě do telefonu. „Platím si vás za to, abyste sekal, tak přijeďte a sekejte! Je mi jedno, že pršelo, prostě to nějak udělejte!“ Bylo mi jasné, že jakákoliv další diskuze je zbytečná. Ten člověk si prostě nedal říct.
„Dobře, pane Nováku,“ řekl jsem mu klidně. „Ale varoval jsem vás. Nebude to vypadat hezky.“ On jen něco naštvaně zamručel a zavěsil. A tak jsem se rozhodl, že ho poslechnu. Když si to tak přeje, bude to mít. Dostane přesně to, o co si říká.
Druhý den, i když byla tráva stále nasáklá vodou jako houba, jsem k němu vyrazil se sekačkou. Byla to přesně taková noční můra, jakou jsem očekával. Těžká, mokrá tráva se okamžitě začala lepit na nože sekačky a ucpávat ji. Každých pár metrů jsem musel zastavit a rukama vyndavat obrovské, slizké chuchvalce trávy.
Sekačka trávu vlastně ani nesekala. Dlouhá, mokrá stébla jen přejela a ohnula je k zemi. Místo čistého střihu za mnou zůstávala jen uválená a potrhaná plocha plná ošklivých, zelených chuchvalců. Byla to hrozná práce a já jsem věděl, že výsledek bude ještě horší. Ale dělal jsem přesně to, co mi nařídil.
Když jsem skončil, zahrada vypadala bídně. Ale to nejlepší teprve mělo přijít. Věděl jsem, co se stane, až tráva za pár dní uschne. A přesně to se stalo. O dva dny později vysvitlo sluníčko. A ta ohnutá, jen napůl posekaná stébla trávy se začala narovnávat.
Výsledek byl naprosto katastrofální. Trávník pana Nováka vypadal, jako by se mu po zahradě prohnalo stádo opilých opic s nůžkami. Byl plný lysin, chomáčů a trsů různě vysoké trávy. Bylo to flekaté, oškubané a naprosto příšerné. Vypadalo to mnohem, mnohem hůř, než kdyby prostě týden počkal.
A co bylo na tom nejlepší? Dům pana Nováka stojí na rušném rohu naší čtvrti. Každý, kdo šel kolem, musel tu spoušť vidět. Celý týden byla jeho zahrada odstrašujícím příkladem a tichou připomínkou jeho vlastní hlouposti a netrpělivosti.
Bylo mi trochu líto, že u té hrůzy bylo vlastně moje jméno, protože všichni věděli, že mu zahradu sekám já. Ale zároveň jsem cítil obrovské zadostiučinění. Dostal přesně to, co si objednal. Chtěl posekat mokrou trávu? Tak ji měl posekanou.
O týden později, když už byla zahrada konečně pořádně suchá, jsem k němu přijel znovu. Tentokrát jsem si dal extra záležet. Trávník jsem posekal na milimetr přesně, vyčistil jsem všechny okraje a uklidil každý lísteček. Jeho zahrada vypadala jako z katalogu.
Když jsem odcházel, jen si mě změřil pohledem a beze slova mi zaplatil. Ale já jsem věděl, že svou lekci dostal. Od toho dne mi už nikdy do mé práce nemluvil. A když příště pršelo, trpělivě čekal, až mu sám zavolám, že už je čas.
