Článek
S Tomášem jsme nejlepší kamarádi už od školky. Jsme jako bratři. Prošli jsme si spolu vším, od prvních lásek až po první brigády. Vždycky stál při mně a já při něm. A vždycky chápal a respektoval, že jsem od narození neslyšící. Nikdy to pro něj nebyl problém. Až do chvíle, kdy se oženil. Jeho nová žena Jitka se zřejmě rozhodla, že naše přátelství zničí. A bohužel se jí to asi podařilo.
Problémy začaly od prvního dne, co jsem se s ní seznámil. Vlastně ještě dříve. Když měli svatbu, byl jsem zrovna na dlouhodobé pracovní cestě v zahraničí a nemohl jsem přijet. I když jsem se tisíckrát omluvil a poslal jim jako svatební dar drahou pec na pizzu, kterou si přáli, nikdy mi to neodpustila. Moje přítelkyně mi říkala, že když s Tomášem mluvila po telefonu, slyšela v pozadí její jízlivé poznámky na mou adresu.
Když jsem se konečně vrátil domů a seznámili jsme se osobně, bylo to ještě horší. Jakmile zjistila, že jsem neslyšící, začala na mě hystericky křičet. Myslela si, že jí budu lépe rozumět. Moje přítelkyně se jí snažila vysvětlit, že je to neslušné a že mnohem lépe odezírám ze rtů, když člověk mluví normálně. Ale ona ji jen ignorovala.
Při každém dalším setkání, kterým jsem se snažil co nejvíce vyhýbat, se chovala stejně arogantně. Odmítala se na mě při mluvení dívat. Mluvila směrem k mé přítelkyni a očekávala, že mi bude všechno „překládat“, i když jsem seděl vedle ní a dával jasně najevo, že jí rozumím. Bylo to neuvěřitelně ponižující. Chovala se ke mně, jako bych byl nesvéprávný.
Minulý víkend ale pohár mé trpělivosti přetekl. Tomáš s Jitkou nás pozvali na večer s deskovými hrami. Nechtělo se mi tam, ale Tomáš mě přemluvil. Říkal, že to bude fajn. A zpočátku to tak i vypadalo. Hráli jsme hry, smáli se. Pak Jitka navrhla, že objedná večeři z rozvozu. Všech se zeptala, co si dají, a já jsem jí jasně řekl, že si dám to samé co moje přítelkyně.
Když kurýr přivezl jídlo, Jitka začala rozdávat krabice. Jednu pro sebe, jednu pro Tomáše, jednu pro mou přítelkyni. Já jsem čekal. Ale pro mě tam žádná krabice nebyla. „A kde je moje večeře?“ zeptal jsem se. Jitka se na mě podívala s předstíraným překvapením. „Jé, promiň,“ řekla a v jejím hlase byla slyšet falešná lítost. „Já jsem úplně zapomněla, že jsi tady, když jsi takový tichý.“
V tu chvíli se ve mně všechno zastavilo. Nikdy v životě jsem se necítil tak ponížený a trapně. Použila můj sluch, mou vrozenou vadu, jako výmluvu pro svou vlastní podlost. Jako by mě tím chtěla vymazat, jako bych tam ani nebyl. Moje přítelkyně se se mnou okamžitě rozdělila o svou porci, ale já už jsem neměl na jídlo ani pomyšlení.
Zbytek večera jsem s Jitkou nepromluvil ani slovo. Ignoroval jsem ji, stejně jako ona ignorovala mě. Asi po půl hodině jsme se sebrali a odešli. Přítelkyně se vymluvila, že má brzy ráno nějakou důležitou schůzku. Když jsme odcházeli, Jitka na mě ještě volala, ať se nezlobím.
V noci mi od ní začaly chodit omluvné zprávy. Ignoroval jsem je. Pak mi ale napsal Tomáš. A jeho zpráva mě zranila víc než cokoliv, co udělala jeho žena. Čekal jsem, že se za ni omluví a že ji seřve. Místo toho mi ale napsal, proč jsem na ni tak zlý a proč ji ignoruji.
Prý se mi přece omluvila a nemyslela to tak. A že bych se neměl urážet kvůli pár poznámkám. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem ztratil svého nejlepšího kamaráda. Místo aby se mě zastal, obhajoval chování své ženy a ze mě udělal toho, kdo je přecitlivělý.
Od té doby ignoruji i jeho. Bolí to. Bolí to strašně. Přijít o přítele, kterého znáte celý život, je jako přijít o část sebe. Ale já vím, že už to dál nejde. Nemůžu se přátelit s někým, kdo dovolí své partnerce, aby mě takhle ponižovala. A kdo si myslí, že posmívat se někomu za jeho postižení je jen „pár poznámek“. Moje přítelkyně stojí při mně a říká, že je to jen na mně. A já mám pocit, že pro mé vlastní dobro bude nejlepší nechat tohle přátelství zemřít.
