Článek
V sobotu odpoledne jsem se vrátil z velkého týdenního nákupu v Lidlu. Aneta měla doma na kávě dvě kamarádky. Pozdravil jsem je a začal jsem vykládat tašky na kuchyňskou linku. Běžná rutina.
Jedna z jejích kamarádek prohodila: „Jé, to je hezký, jak se Marek stará. To ten můj by mi nákup nedonesl, ani kdybych umírala.“
Usmál jsem se. Čekal jsem, že Aneta řekne něco jako: „Jo, on je zlatej,“ nebo něco podobně milého. Něco, co říkám já jí každý den, když třeba uvaří skvělou večeři.
Místo toho přišla ledová sprcha.
„Však tady taky bydlí,“ pronesla Aneta naprosto věcně. „Je to i jeho zodpovědnost, abychom měli co jíst.“
Dobře, to je pravda. Souhlasně jsem pokýval hlavou a dál vyndával jogurty z tašky. Ale ona neskončila.
„To, že donese pár tašek s jídlem, z něj nedělá nic extra speciálního.“
Dobře, i to je asi pravda. Ale ta slova už píchla. A pak to přišlo naplno.
Aneta se nadechla a spustila dvouminutový monolog. O tom, jak by muži měli doma víc zabrat. Že by se jim nemělo tleskat za naprosto základní věci, jako je úklid nebo nákup. Že my ženy bychom od nich měly vyžadovat víc a přestat je chválit za samozřejmosti.
Stál jsem tam, v ruce držel svazek mrkve a měl jsem pocit, že mluví o mně. Že já jsem ten exemplární příklad líného chlapa, kterému se nesmí projevit ani špetka vděku. Přitom se o domácnost dělíme rovným dílem, troufám si říct, že já dělám možná i o trochu víc.
Kdyby chtěla vést debatu o rozdělení rolí ve společnosti, prosím. Je to validní téma. Ale proč zrovna teď? Proč zrovna v reakci na to, že mě její kamarádka pochválila? Proč to neřekla stylem: „Jo, Marek je skvělý, kéž by takoví byli všichni chlapi, protože obecně je to bída…“
Proč si místo toho vybrala moment, kdy mě mohla shodit?
Když její kamarádky odešly, zkusil jsem si o tom s ní promluvit. Řekl jsem jí, že mě to ranilo. Že vím, že nákup není žádné hrdinství, ale že obyčejné „díky“ je v partnerství přece normální. Že nejsme kolegové v práci, ale manželé, kteří by se měli navzájem podporovat a oceňovat.
Její reakce? Jen pokrčila rameny a zopakovala to samé. Že si za takovou věc vděk prostě nezasloužím.
A tak tu teď sedím a přemýšlím. Možná je to maličkost, ale mně to přijde jako obrovská trhlina v našem vztahu. Jako by pro ni bylo důležitější demonstrovat svůj postoj než být laskavá ke svému manželovi. Jako by zapomněla, že i feministka může svému muži prostě a jednoduše poděkovat.
Máte pocit, že se z vašeho partnerství vytrácí obyčejná lidská vděčnost a ocenění? Někdy i malý problém může odhalit velkou trhlinu. Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz.
