Článek
Naše svatba měla být tím nejšťastnějším dnem mého života. A až do jedné osudné chvíle to tak opravdu bylo. Obřad byl dojemný, jídlo na hostině skvělé a všichni naši přátelé a rodina se skvěle bavili. Díval jsem se na svou novou manželku Evu a cítil jsem se jako ten nejšťastnější chlap na světě. Netušil jsem, že za pár hodin se všechno změní. Že jeden jediný, krutý „vtip“ zničí všechny mé hezké vzpomínky a možná i celé naše manželství.
Večer, když už byla zábava v plném proudu, přišel čas na svatební hry. A s nimi i na sundávání podvazku. Atmosféra byla skvělá, všichni se smáli. Moji kamarádi mi přinesli šátek a řekli, že to musím zvládnout poslepu. Měl jsem už trochu upito a nechtěl jsem kazit legraci. Nechal jsem si tedy zavázat oči a přistoupil jsem k tomu jako k další zábavné hře.
Zatímco jsem nic neviděl, stala se ta zrada. Moje žena Eva potichu vstala ze židle a na její místo si sedl můj svědek Karel. S Karlem se známe od dětství, ale nikdy jsme nebyli blízcí přátelé. Je to ten typ člověka, co si myslí, že je strašně vtipný, ale jeho vtipy jsou často přes čáru. A tentokrát zašel tak daleko, že už mu to nikdy neodpustím.
Karel, který měl na sobě kraťasy, si na své chlupaté stehno natáhl podvazek mé ženy. Eva si stoupla za něj a dál na mě mluvila, abych si myslel, že je to stále ona, kdo sedí na židli. „Tak pojď, miláčku,“ vedla mě za ruku. Poklekl jsem na kolena a poslepu jsem začal hledat nohu své ženy. Když jsem ji konečně našel, nahmatal jsem podvazek a začal ho pomalu stahovat dolů.
V tu chvíli jsem ale uslyšel hlas mé ženy, která stála někde nade mnou. „Pusou! Musíš pusou!“ křičela a celý dav se k ní přidal a začal skandovat. Zmateně, ale poslušně, jsem se tedy naklonil dopředu, sevřel jsem ten kus krajky mezi zuby a začal ho stahovat dolů po noze. Dav šílel smíchy a potleskem.
Když jsem měl konečně podvazek v zubech, pomohli mi vstát a sundat si šátek z očí. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že jsem to zvládl. Ale když jsem otevřel oči, můj úsměv okamžitě zmrzl. Místo mé krásné ženy seděl na židli Karel, s úšklebkem na tváři. A v tu chvíli dav vybuchl v ještě hlasitější, ohlušující smích.
Ten pocit ponížení se nedá popsat slovy. Všichni. Celá moje rodina, všichni moji přátelé, se mi smáli. Byl jsem jediný, kdo byl za hlupáka. Byl jsem hlavní atrakcí v jejich cirkuse. Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. V tu chvíli jsem chtěl křičet, nadávat, prát se. Ale neudělal jsem nic.
Z nějakého důvodu jsem si řekl, že nejlepší obranou bude předstírat, že se nic nestalo. Že kdybych ukázal, jak moc mě to ranilo, jejich vítězství by bylo ještě větší. A tak jsem se s křečovitým úsměvem na tváři tvářil, že je to ta nejlepší legrace na světě. Zbytek svatby jsem ale protrpěl. Byl jsem jako robot. Usmíval jsem se, tančil, ale uvnitř jsem byl mrtvý.
Moje žena si všimla, že jsem zaražený, ale v tom shonu to asi neřešila. A já jsem jí nic neřekl. Nechtěl jsem jí zkazit svatební den. Mlčel jsem i další den. Mlčel jsem i většinu naší svatební cesty. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že o nic nešlo, že to byla jen hloupá legrace.
Ale nešlo to. Ten obraz, ten pocit ponížení, se mi neustále vracel. A ke konci líbánek, po pár skleničkách vína, to ze mě všechno vyletělo. Vykřičel jsem jí všechno. Jak ponížený a zrazený se cítím. Že zničila moji důvěru a intimitu hned v první den našeho manželství.
Zpočátku se omlouvala, ale pak se začala bránit. Prý jsem přecitlivělý, prý si myslela, že to vezmu s humorem. Že jí kazím vzpomínky na svatbu. Pohádali jsme se tak, jako nikdy předtím. Od té doby je mezi námi ledová stěna.
Odmítám se dívat na svatební fotky. Odmítám psát poděkování. Nechci o naší svatbě slyšet ani slovo. A co je nejhorší, vím, že celá ta scéna je natočená na videu. Představa, že se na to někdo dívá a směje se mi, je nesnesitelná.
Moje žena si myslí, že bych se přes to měl přenést. Že přeháním. Ale já nemůžu. Pokaždé, když zavřu oči, vidím ty smějící se tváře a slyším ten ponížující smích. A já nevím, jestli dokážu odpustit ženě, která mi tohle způsobila v den, který měl být tím nejšťastnějším v našem životě.
