Článek
Tři roky jsme s Evou tvořili pár. K našemu výročí jsem naplánoval něco velkého. Vždycky snila o tom, že uvidí chrámový komplex Angkor Vat v Kambodži, a tak jsem nás na tři týdny poslal do Asie. Po dvou týdnech cestování po Vietnamu jsme konečně dorazili tam.
Byl to nádherný den. Procházeli jsme prastarými ruinami, potili se v neskutečném horku a ona byla v sedmém nebi. Večer jsme se unavení, ale šťastní vrátili do hotelu. A když jsme byli konečně sami, v tichu našeho pokoje, poklekl jsem a požádal ji o ruku.
Řekla ano. Líbili jsme se, byl jsem nejšťastnější chlap na světě. V hlavě jsem plánoval, jak to druhý den oslavíme u nádherného vodopádu. Můj život byl dokonalý.
Zatímco si Eva dávala sprchu, ležel jsem na posteli a usmíval se do stropu. Pak ale vyšla z koupelny. Oči měla uplakané a v ruce svírala krabičku s prstýnkem.
„Nemůžu si ho vzít,“ zašeptala a podala mi ho zpátky. „Nechci si celý život pamatovat, že jsi mě požádal o ruku v obyčejném hotelovém pokoji.“
Zůstal jsem jako opařený. Navének jsem zachoval klid a řekl, že tomu rozumím. Uvnitř jsem ale cítil, jak se mi něco lámalo. Nabídl jsem jí přece celý svůj život, závazek, partnerství. Vzal jsem ji na druhý konec světa, abych jí splnil sen. A ona to všechno odmítla, protože se jí nelíbilo MÍSTO?
Kdyby našla na skládce kufr s milionem, taky by ho tam nenechala jen proto, kde ho našla. To znamená, že já a náš společný život pro ni nemáme ani takovou cenu. V tu chvíli mi došlo, že je konec.
Cesta domů byla tichá a napjatá. Eva čekala, že naplánuji novou, lepší žádost o ruku, přesně podle jejích představ. Místo toho jsem si ji doma posadil a řekl jí:
„To byla moje žádost o ruku, Evo. Jediná, kterou jsem měl v plánu. Odmítla jsi ji. Už se to nikdy nebude opakovat.“
Podívala se na mě, v očích se jí zračil šok. „Takže… my se nevezmeme? Už mě nikdy nepožádáš?“
„Ne, nikdy,“ odpověděl jsem klidně. „Jsem rád, že jsem našel odvahu to udělat a nabídnout ti všechno. Ale bylo to jednou a dost. Jestli si mě chceš vzít, budeš muset požádat ty mě.“
Dal jsem tomu čas. V duchu jsem si řekl, že jí dám čas do mých narozenin v červenci. Pokud se nerozhoupe, sbalím si kufry a půjdu dál.
Uběhly dva měsíce. Jednu sobotu jsme byli na výletě v Českém ráji. Uprostřed Prachovských skal se najednou zastavila, podívala se na mě a v její tváři bylo vidět obrovské odhodlání. Poklekla a požádala mě, jestli si ji vezmu.
Řekl jsem ano.
Dělám obrovskou chybu? Možná. Samozřejmě, že si sepíšeme předmanželskou smlouvu, abych ochránil svůj majetek. Pokud to nevyjde, nebude mě to stát víc než pár stovek za právníka.
Ale doufám, že z toho vzejde mnoho šťastných let. Že pochopila, že vztah není o dokonalých fotkách na Instagram, ale o skutečné hodnotě toho, co si dva lidé nabízejí. I když je to třeba v obyčejném hotelovém pokoji.
Narazili jste v partnerství na zásadní střet v tom, co od života a lásky očekáváte? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty největší hádky vlastně o něčem úplně jiném.
