Článek
S Evou jsme spolu byli osmnáct let. Vychovali jsme dvě skvělé děti, sedmnáctiletého Vojtu a patnáctiletou Kláru. Bydlíme v domku v Jesenici, splácíme hypotéku a donedávna jsem si myslel, že máme pevné manželství. Že jsme parťáci. Nejlepší přátelé.
Všechno se zhroutilo před dvěma týdny.
Četl jsem nějaký článek na internetu o nevěře a jen tak mimochodem jsem o tom začal mluvit. Všiml jsem si, že se Evě zalily oči slzami a snažila se to skrýt. Zeptal jsem se, co se děje. A ona se přiznala.
Vyšlo z ní, že mě asi před sedmi lety podvedla. Jednou na služební cestě s bývalým kolegou, a pak ještě jednou po návratu. Potom to prý ze zdrcujícího pocitu viny ukončila. V té době změnila práci a já si teď s hořkostí uvědomil, že mi tehdy lhala, když říkala, že jí nové místo nesedí. Skutečný důvod byl, že už s ním nechtěla dál pracovat.
Tvrdila, že pro to neměla žádný dobrý důvod. Že to byla chvilková slabost a od té doby se nikdy nic podobného nestalo. Přiznala se prý teď, protože už nedokázala dál žít s tím tajemstvím a pocitem viny.
Následující tři dny jsme o tom mluvili. Šeptem, když byly děti ve škole. Snažili jsme se před nimi udržet normální tvář. Ale ve mně se něco zlomilo. Došlo mi to s ledovým klidem. Nikdy jí to neodpustím. Nikdy už jí nebudu moct věřit. Manželství pro mě skončilo.
Posadili jsme si děti do obývacího pokoje na gauč. Byl to ten nejtěžší rozhovor mého života. Zpočátku jsme se drželi naší dohody, že jim řekneme, že je to společné rozhodnutí. Vojta s Klárou byli v šoku, plakali, obviňovali nás oba.
A pak to Eva nevydržela. Zlomila se a v slzách na ně začala chrlit, ať mě neviní. Že je to všechno jen její chyba. Že „zradila tátovu důvěru“ a teprve teď se mu k tomu přiznala.
Měla ten nejlepší úmysl. Chtěla mě ochránit. Ale dosáhla naprostého opaku.
V tu chvíli se pro naše děti stal ze mě padouch. Z ní se stala oběť, zlomená a uplakaná matka, a ze mě chladný, nesmiřitelný soudce, který odmítá dát jejich mamince odpuštění.
Od toho dne žijeme v pekle.
Čím víc se Eva snaží brát vinu na sebe, tím víc ji naše děti brání. Tím víc mnou opovrhují. „Ničíš rodinu jen kvůli jedné chybě, co se stala kdysi dávno!“ křičela na mě Klára.
Snažím se s nimi mluvit. Taktně. Nechci jejich matku vláčet bahnem a vyprávět jim detaily. Nechci jim zničit její obraz. Ale oni mě neposlouchají.
Vojta mi řekl, že až si najdu vlastní byt, nechce mě už vidět. Oba odmítají návrh na rodinnou terapii. Odmítají samotnou myšlenku, že bych je mohl dál pravidelně vídat a že bychom s Evou mohli zůstat přáteli.
A Eva tomu nepomáhá. Od chvíle, co jsem jí řekl, že odcházím, je emocionální troska, což v očích dětí jen posiluje její roli oběti.
Miluju své děti víc než cokoliv na světě. Ale nevím, jak jim to vysvětlit. Jak jim mám říct, že to nemá nic společného s nimi? Že se nesnažím jejich mámu trestat?
Prostě jen vím, že přes tohle se nedokážu přenést. A že pro své vlastní duševní zdraví a štěstí musím odejít. Jsem v pasti. Ztratil jsem ženu, kterou jsem miloval, a teď kvůli tomu ztrácím i své děti.
Procházíte si rozvodem, který vaše děti těžce nesou a nerozumí mu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená bolest je poloviční bolest.
