Článek
Můj kamarád Marek je jeden z nejchytřejších a nejvtipnějších lidí, jaké znám. Před mnoha lety, ještě v době, kdy mobilní telefony nebyly tak běžné a všichni měli doma pevnou linku, si založil malou firmu na opravu počítačů. Pracoval z domova, v malé dílně v suterénu svého domku. Jeho telefonní číslo bylo pro jeho podnikání klíčové. Netušil ale, že se brzy stane klíčovým i pro ordinaci jednoho velmi arogantního doktora.
Problém začal, když si ve městě otevřel soukromou praxi nový lékař. A shodou okolností dostal telefonní číslo, které se od toho Markova lišilo jen v jediné číslici. Místo trojky měl osmičku. Zpočátku to byla jen občasná nepříjemnost. Jednou za den zavolal nějaký pacient, Marek ho slušně opravil a přesměroval, a tím to skončilo.
Jenže jak se ordinace nového doktora stávala známější, počet omylů rostl. Brzy už to nebylo pár hovorů denně. Bylo to jako povodeň. Telefon zvonil neustále, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Volali pacienti s rýmou, volali lidé z nemocnice, kteří sháněli doktora na pohotovosti, volali uprostřed noci, o víkendech, o svátcích.
Pro Marka a jeho rodinu se život změnil v peklo. Aby se mohli v klidu naobědvat, museli telefon odpojit ze zdi. Aby se v noci vyspali, museli ho vypínat také. To bylo ale neudržitelné, protože Marek měl tři dcery v pubertě a bál se, že se jim něco stane a nebudou se mu moci dovolat. Jeho vlastní podnikání šlo stranou, protože linka byla neustále obsazená cizími pacienty.
Nakonec mu došla trpělivost. Našel si číslo do doktorovy ordinace a zavolal mu. Slušně a klidně mu vysvětlil celou situaci. Řekl mu, že jeho číslo je jen o jednu číslici jiné a že ho lidé neustále pletou. A protože on, Marek, měl své číslo už deset let a doktor si ordinaci otevřel teprve nedávno, poprosil ho, jestli by si nemohl své číslo změnit.
Reakce doktora byla chladná a arogantní. V podstatě mu řekl, že je to Markův problém a že on si kvůli tomu rozhodně nebude měnit číslo. Prý už má natištěné vizitky, razítka a cedule na dveřích a že by ho to stálo moc peněz. A pak, na závěr, mu řekl tu osudovou větu. „Heleďte, je mi líto, ale s tím nic neudělám. Prostě dělejte, co můžete. Hodně štěstí!“ A zavěsil.
Marek chvíli seděl u telefonu a v hlavě se mu rodil geniální plán. „Dobrá,“ řekl si pro sebe. „Budu dělat, co můžu.“ A s veselým úsměvem znovu zapojil telefon. Od toho dne se rozhodl, že bude doktorovi „pomáhat“.
Když telefon zazvonil příště, Marek ho zvedl s neuvěřitelně veselým a ochotným hlasem. „Ordinace doktora Novotného, jak vám mohu pomoci?“ zeptal se. Na druhé straně byla paní, která si stěžovala, že má už od rána rýmu. „Rýmu? To zní vážně,“ řekl Marek se předstíranou starostí. „Raději hned přijďte! Zapíšeme si vás hned po obědě.“
A tak to jelo dál. Volal pán, že se vždycky rozkašle, když si zapálí cigaretu. „To musíme okamžitě vyšetřit!“ řekl Marek. „Zastavte se dnes odpoledne!“ Volala maminka, že její děti potřebují potvrzení do školy. „Žádný problém, vezměte všech pět dětí najednou, za hodinu máme volno!“
Marek se ve své nové roli vyžíval. Každému volajícímu věnoval osobní péči a každému našel ten nejbližší možný termín. „Jistě, bereme všechny pojišťovny! Přijďte hned!“ A jeho mistrovský kousek? Na jeden pátek, na půl pátou odpoledne, objednal šest různých lidí na preventivní prohlídku.
Představte si ten chaos v ordinaci skutečného doktora. Čekárna musela praskat ve švech. Lidé mávali papírky s termíny, o kterých sestřička nikdy neslyšela. A doktor, místo aby v klidu ordinoval, musel řešit desítky lidí, které mu tam poslal jeden naštvaný opravář počítačů.
Netrvalo to dlouho. V pondělí ráno zazvonil Markovi telefon. A tentokrát to nebyl žádný zmatený pacient. Byl to sám pan doktor. Jeho hlas už nebyl arogantní. Byl tenký a plný zoufalství. „Prosím vás,“ škemral. „Okamžitě s tím přestaňte! Měl jsem tu v pátek peklo!“
Marek se jen usmál do telefonu. „Ale pane doktore,“ řekl sladce. „Já přece jen dělám, co můžu, jak jste mi poradil.“ Doktor na druhém konci chvíli mlčel. A pak řekl: „Dobře. Dobře. Změním si to číslo. Jen už prosím nikoho neobjednávejte.“
„Přestanu, když vy přestanete,“ odpověděl Marek. A opravdu. Do konce týdne měl doktor nové telefonní číslo. V Markově domě konečně zavládl klid. A Marek mi pak u piva s úsměvem řekl, že někdy je nejlepší pomsta prostě jen někoho poslechnout na slovo.
