Článek
Letos jsem úspěšně odmaturoval a dostal se na vysokou školu. Byla to obrovská úleva a radost. Jako odměnu mě můj děda pozval na víkend k sobě na chatu. Děda je skvělý chlap. Celý život dřel jako soukromý řemeslník a dokázal si našetřit nějaké peníze. Ten víkend byl úžasný. Chodili jsme na ryby, opravovali jsme plot a večer jsme si u piva povídali o životě. Bylo to to nejlepší, co jsem za poslední dobu zažil.
V neděli, než jsme odjížděli, si mě děda posadil. S vážnou tváří mi podal starou vkladní knížku. Řekl mi, že mi celý život šetřil a že teď, když jsem dospělý a mám před sebou studium, mi ty peníze chce dát. Bylo tam přes dvě stě tisíc korun. Zůstal jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou. Byl jsem v šoku a nesmírně vděčný. Stokrát jsem mu děkoval a slíbil jsem mu, že ty peníze použiju na školu a na bydlení na koleji.
Celou cestu domů jsem se vznášel na obláčku štěstí. Nemohl jsem se dočkat, až se o tu skvělou zprávu podělím s mámou. Myslel jsem si, že bude mít radost, že se mi uleví se studentským rozpočtem. Ale její reakce mě naprosto zmrazila. Místo radosti nebo gratulace se na mě podívala s chladným výrazem a řekla větu, kterou do smrti nezapomenu.
„Myslím, že bys ty peníze měl dát své sestře Kláře. Ona je potřebuje víc.“
Musím vám trochu popsat svou mladší, šestnáctiletou sestru. Klára je, bez přehánění, ten nejrozmazlenější a nejproblémovější člověk, jakého znám. Naši rodiče jí dovolí naprosto všechno. Cokoliv si zamane, to dostane. A je to opravdu hrozný člověk. Podvedla oba své kluky a ještě to dokázala otočit tak, že to byla jejich chyba.
Neustále lže rodičům. Lže o tom, že pije, lže o tom, že kouří trávu, lže o tom, kolik utrácí za alkohol. Nedávno nabourala auto, protože řídila opilá, a rodičům nakecala, že jí někdo nedal přednost. Několikrát jim i mně ukradla peníze z peněženky. A co je nejhorší, několikrát bez dovolení půjčila moje i rodičovské auto svým kamarádům.
Přes to všechno ji rodiče nikdy nepotrestali. Ve škole propadá z většiny předmětů, doma nepomůže s ničím a buď jen sedí v pokoji, kouří a sjíždí sociální sítě, nebo se chodí opíjet s kamarády. A přesně téhle osobě jsem měl podle mé matky dát peníze, které mi děda daroval za mou píli a úspěch.
Když jsem slyšel mámina slova, vybuchl jsem. Řekl jsem jí, že Klára si nezaslouží ani korunu a že já ty peníze budu potřebovat na školu. Řekl jsem jí, že Klára by to stejně jenom prochlastala a prohulila. Ale máma se začala hádat. Prý všichni vysokoškoláci utrácí peníze za chlast a že Klára by je mohla potřebovat na „studium a na benzín“. Na jaké studium, když propadá z každého předmětu?!
Večer mi od ní přišla dlouhá zpráva. Navrhovala mi prý kompromis. Měl bych dát Kláře aspoň polovinu. Prý je dvě stě tisíc „pro jednoho člověka moc peněz“ a mně by stále zbylo sto tisíc. Odpověděl jsem jí jasně a stručně: „Ani náhodou.“
Znovu jsem jí zopakoval, že Klára neudělala nic, čím by si ty peníze zasloužila. Že nehodlám odměňovat její lhaní a nezodpovědnost. Od té doby je u nás doma dusno. A co je nejvtipnější, Klára, která se o mém daru samozřejmě dozvěděla, se najednou začala chovat jinak.
Občas doma něco uklidí. A minulý týden mi dokonce nabídla, že mě někam odveze, což nikdy předtím neudělala. Je to tak průhledné, až je to k smíchu. Hraje divadlo, protože si myslí, že když bude hodná, tak jí z těch peněz něco kápne.
Máma si myslí, že jsem sobecký a chamtivý. Neustále mi opakuje, že „stejně neumím hospodařit s penězi“ a že její kompromis je naprosto spravedlivý. Ale já vím, že mám pravdu. Vím, že by bylo špatné dát Kláře byť jen jedinou korunu. A i když mě mrzí, že se na mě máma zlobí, tentokrát prostě neustoupím. Ty peníze jsou odměna za mou snahu. A já nedovolím, aby skončily v chřtánu mé nezodpovědné sestry.
