Článek
V mém životě existuje bolest, o které se těžko mluví. Je to bolest ze zrady od těch nejbližších lidí, od kterých byste to nikdy nečekali. A když si myslíte, že už nemůže být hůř, oni najdou způsob, jak vám ublížit ještě víc. Můj příběh je o tom, jak se z lásky stala nenávist a jak se z rodiny stala skupina cizích lidí, se kterými už nechci mít nikdy nic společného.
S manželkou jsme spolu byli deset let. Máme tři krásné děti. Poslední dva roky našeho manželství ale byly jako peklo. Byla odtažitá, věčně nespokojená a neustále si na mě stěžovala u svých kamarádek a u naší rodiny. Když jsem se jí snažil zeptat, co se děje, vždycky jen mávla rukou. Prý jsem líný, ignoruji ji a o nic se nestarám. Věřil jsem jí. Myslel jsem si, že chyba je ve mně.
Pak jsem ale zjistil pravdu. Pravdu, která byla mnohem ošklivější, než jsem si dokázal představit. Moje žena měla poměr. A ne s ledajakým mužem. Měla poměr s mým vlastním bratrem. Odhalila to přítelkyně mého bratra, která mi jednoho dne poslala fotku, na které se ti dva líbají přede dveřmi jeho bytu. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Ta dvojitá zrada byla nesnesitelná.
Krátce nato mi žena oznámila, že je těhotná. S ledovým klidem jsem jí řekl, že vím, že to dítě není moje. Věděla to ona, věděl to můj bratr a věděl jsem to i já. Vůbec jsme spolu nespali. Přesto se snažila to dítě použít, aby mě donutila zůstat. Ale já jsem věděl, že je konec. Okamžitě jsem podal žádost o rozvod.
Odstěhovala se k mému bratrovi a snažila se s sebou vzít i naše tři děti. V tom jsem jí ale zabránil. Bydlí skoro tři hodiny cesty od nás a já jsem nedovolil, aby naše děti musely každý den trávit šest hodin v autě jen kvůli cestě do školy. Soud mi prozatím svěřil děti do péče a ona je mohla vídat o víkendech.
Když jsem to všechno řekl našim rodičům, byli v šoku. Zlobili se na mého bratra, plakali. Ale pak, postupem času, se jejich postoj změnil. Začali je přijímat jako pár. Řekl jsem jim, že to chápu, že se nechtějí vzdát svého syna a budoucího vnoučete. Ale dal jsem jim jednu podmínku: nechci o nich slyšet. Nechci vědět, jak se mají, co dělají. Respektovali to.
Před pár týdny se ale stala tragédie. Moje, teď už brzy bývalá, žena o to dítě přišla. Potratila v pokročilém stádiu těhotenství. A v tu chvíli se jejich žal obrátil v nenávist vůči mně. Začaly mi od ní i od mého bratra chodit ty nejodpornější zprávy.
Obviňovali mě, že za smrt jejich dítěte můžu já. Že stres, který jsem jí způsobil rozvodem a tím, že jsem jí „vzal“ děti, způsobil ten potrat. Bylo mi z toho zle. Jejich schopnost svalit vinu za vlastní činy na někoho jiného byla neuvěřitelná. Na žádnou z těch zpráv jsem neodpověděl. Jen jsem si je ukládal jako důkaz pro soud.
Pak se u mě doma objevili moji rodiče. Přišli mi říct, co se stalo, a byli v šoku, že už to vím. A očekávali, že budu projevit soucit. Že budu truchlit s nimi. Ale já jsem v sobě nenašel ani špetku lítosti.
„Nebudu projevovat žádný soucit lidem, kteří mi zničili život a zradili mě tím nejhorším možným způsobem,“ řekl jsem jim klidně. Rodiče se mě snažili přesvědčit, mluvili o ztrátě, o bolesti, o tom, jak je to pro bratra a pro ni těžké. Ale já jsem je zastavil.
„Řekl jsem vám, že o nich nechci slyšet,“ řekl jsem. „A to se nezměnilo jen proto, že přišli o dítě. Nebudu vaše rameno, na kterém se budete vyplakávat. Najděte si někoho jiného.“ Byli naštvaní a uraženě odešli.
O pár týdnů později mi volali znovu. Ptali se, jestli se k nim budu chovat zase takhle „hrubě“. Odpověděl jsem, že pokud se budou snažit mluvit o bratrovi a o ní, tak ano. Řekli mi, že doufali, že mě uvidí na smutečním rozloučení. Řekl jsem jim, že se to nestane.
„Nemusíš se chovat jako bezcitné monstrum,“ řekla mi matka do telefonu. „V takových chvílích se musí nenávist hodit za hlavu a rodina musí držet pohromadě.“ Ale já už s nimi žádná rodina nejsem. Moje rodina jsou teď jen mé tři děti. A mou jedinou povinností je chránit je. A sebe. Před lidmi, kteří neznají nic jiného než lež, zradu a obviňování druhých.
