Článek
Konečně dovolená. S manželkou Evou jsme si po dlouhé době dopřáli dva týdny jen pro sebe. Vypnuli jsme telefony a užívali si klidu na Lipně. Bydlí s námi můj otec, Josef (74), který je sice mentálně v pořádku, ale jeho představa o pořádku se, mírně řečeno, neslučuje s tou naší.
Cestou domů jsme se těšili na vlastní postel, na klid a na tu vůni domova. Už když jsem strčil klíč do zámku, něco mi nesedělo. Dveře se otevřely a do nosu nás praštil kyselý zápach směsi starého jídla, cigaretového kouře a něčeho nedefinovatelného.
Vstoupili jsme do předsíně a zůstali stát jako opaření. Na zemi se válely obaly od kebabu a krabice od pizzy. V obýváku, na našem novém koberci, byla obrovská mokrá skvrna pod oknem, které někdo nechal otevřené během bouřky.
Prošel jsem bytem jako ve zlém snu. V kuchyni se v dřezu „prala“ moje dvě oblíbená trička v hnědé břečce. Na lince ležel oschlý salám vedle otevřené sklenice s hořčicí. Na sporáku v hrnci bujela plíseň na zbytcích nějaké omáčky.
Po celém bytě byly rozmístěny desítky hrnků s nakyslým lógrem. Ucpané záchody byly kapitolou samy pro sebe. Pračka, která před naším odjezdem fungovala bezchybně, teď jen divně chrčela. Otec seděl v křesle, sledoval Výměnu manželek a tvářil se, jako by se nechumelilo.
„Tati, co to tady má jako být?“ vyletělo ze mě.
„Ale, trochu nepořádek, to se uklidí, ne? Hlavně že jste se vrátili v pořádku,“ zamumlal a ani na mě neotočil hlavu.
V tu chvíli se mi v hlavě promítl film pár měsíců starý. To ještě nebyla maličkost. Otec si bez mého vědomí pozval domů své kamarády z hospody na „menší posezení“. Zvrhlo se to v náborovou akci jedné z těch pyramidových her, kde se prodávají zázračné vysavače.
Když jsem ty šmejdy chtěl vyhodit, otec se postavil proti mně. Řval na mě, že jsem mu udělal ostudu před kamarády. Musel jsem zavolat městskou policii, aby je z mého vlastního bytu dostala. I tak jsem byl já ten špatný. Ten, co „nerespektuje“ jeho přátele.
Tohle teď byla poslední kapka. Táta bydlí v mém bytě, za který platím hypotéku, neplatí ani korunu a chová se, jako by mu to tu patřilo. A ničí to.
Když konečně usnul, sedl jsem si s Evou. Byl jsem rozhodnutý. „Už toho mám dost. Takhle to dál nejde. Musí pryč. Najdeme mu nějaký domov pro seniory nebo malou garsonku.“
Čekal jsem podporu. Místo toho Eva sklopila oči. „Martine, já nevím… Přijde mi to špatné.“
„Špatné? Děláš si legraci? Podívej se kolem sebe! Zničil nám byt! Zase!“ nechápal jsem.
„Já vím, že je bordelář,“ řekla tiše, „ale dal nám na ten byt peníze ke svatbě. Bez něj bychom si to nemohli dovolit. A co když se mu něco stane, když bude sám? Měla bych to na svědomí do konce života.“
Zůstal jsem na ni zírat. Najednou jsem nebyl jen v boji proti otcově aroganci, ale i proti pocitu viny mé vlastní ženy. Ona ho bránila. Dělala ze mě nevděčného syna, který chce vyhodit starého otce na ulici.
Vůbec neviděla tu totální neúctu. Tu ignoraci našich pravidel v našem vlastním domově. Pro ni to byl jen „starý pán“, kterého musíme tolerovat, protože jsme mu finančně zavázáni.
Teď tu sedím uprostřed spouště, kterou uklízím, protože on to neudělá. Otec si hraje na ublíženého, že po něm „chci moc“. A moje žena chodí kolem po špičkách a tváří se, jako bych byl netvor.
Cítím se jako ve vězení. Ve svém vlastním bytě, za který dál platím. Miluji svou ženu, ale nechápu ji. Jsem v pasti mezi povinností k otci, který mě nerespektuje, a loajalitou k manželce, která se ho rozhodla bránit. A nevím, jak z toho ven.
Řešíte podobný problém ve vaší rodině? Ocitli jste se mezi dvěma mlýnskými kameny a nevíte, jak dál? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
