Článek
S Romanem jsme byli pět let. Já, holka, co před ním znala jen dva kluky a misionářskou polohu, a on, o devět let starší muž, který měl rád drsnější hrátky. Našla jsem si v tom své. Zjistila jsem, že se mi líbí jeho ruka na mém krku. Ten lehký tlak, pocit moci a odevzdání. Vždy to ale byla jen hra. Hra s jasnými pravidly a absolutní důvěrou. Až do včerejška.
Včera se ta hra změnila v noční můru.
Ležela jsem na břiše, on na mně. Jeho doteky byly od začátku jiné. Agresivnější. Pevně mi držel ruce podél těla a tahal mě za vlasy. V zápalu chvíle jsem neprotestovala, adrenalin stoupal. Jenže pak jeho paže sevřela můj krk. Nebyl to ten známý, vzrušující tlak jeho dlaně. Byla to ocelová svěrací kazajka. Kravata.
Nemohla jsem dýchat.
Vůbec. Panika mi vystřelila do mozku jako elektrický výboj. Zkoušela jsem pohnout rukama, ale držel mě jako v kleštích. Chtěla jsem křičet naše bezpečné slovo, ale z hrdla mi nevyšel ani ten nejmenší zvuk. Neměla jsem vzduch.
Začala jsem vidět hvězdičky. Zorné pole se mi zúžilo do malého, pulzujícího tunelu. Poslední, co si pamatuju, byl zoufalý, němý boj o jediný nádech. Pak byla jen tma.
Když jsem se probrala, ležela jsem na zádech a po tvářích mi tekly slzy. První, co jsem ze sebe v chrčení a kašli dostala, byla otázka: „Jak dlouho jsem byla mimo?“
Podíval se na mě, ještě zadýchaný, a pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl klidně. „Ani jsem si nevšiml, že jsi omdlela. Dokud jsem neskončil.“
Ta věta. Ta jeho lhostejná, klidná věta mi roztrhala srdce na kusy. Způsobila mi větší bolest než modřina na krku. On si nevšiml. Nebo si všimnout nechtěl. Mé bezvládné tělo mu nevadilo. Pokračoval.
„Vypadni,“ zašeptala jsem. „Okamžitě ode mě vypadni.“
Začal se hádat. Že jsem přece nic neřekla. Že jsem nepoužila heslo. Křičela jsem na něj přes pláč, jak jsem asi mohla, když mě dusil a držel mi ruce. Jak jsem se měla bránit, když mi vzal všechny možnosti?
Zavolala jsem kamarádce Katce a okamžitě odjela. Z našeho bytu v Říčanech, který jsme pět let budovali. Z našeho společného života.
Celý den mi volá a píše. Ať nezahazuju pět let vztahu kvůli jedné chybě. Že jsem jen „nezkušená v dechových hrátkách“. Co to má sakra znamenat? Prý jsme si nikdy neřekli, co dělat, když se něco zvrtne. Ale on mi přece nedal žádnou šanci to zastavit.
Cítím se špinavá. Zneužitá. Ponížená. Část mě přemýšlela o policii, ale co bych jim řekla? Že se za pět let nic takového nestalo? Že to byla nehoda a já to jen zbytečně hrotím?
Že jsem možná jen nepochopila, jak se má hrát tahle zvrácená hra?
Ležím u Katky na gauči, telefon mám vypnutý a třesu se. Jeho slova – „nevšiml jsem si“ – mi zní v hlavě jako rozbitá gramofonová deska. A já poprvé v životě doopravdy nevím, co mám dělat.
Zažila jste něco, co otřáslo vaší důvěrou a o čem je těžké mluvit? Někdy i anonymní sdílení může ulevit. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svůj příběh.
