Článek
Jmenuju se Martina a padesát hodin týdně žiju v cizím světě. V prostorném bytě na Vinohradech, který voní čistotou a čerstvě upečeným koláčem. Starám se o dvě děti rodině, která je tak neuvěřitelně normální a zdravá, až je to pro mě podezřelé. Neustále čekám na chybu. Na první záblesk té toxické dynamiky, ve které jsem vyrůstala. Na první uštěpačnou poznámku, první povzdech plný utrpení, první tichou domácnost, co trvá tři dny. Ale za tři roky se to nestalo. Nikdy.
U nás doma byl vzduch vždycky hustý. Každá chyba se trestala buď ledovým mlčením, nebo krutým rýpáním, kterému se říkalo „legrace“. Tady je to jiné. Když jejich starý jezevčík udělá loužičku na drahých parketách, nikdo nekřičí ani nenadává. Jen vezmou hadr a s klidem řeknou: „Ále, Beníku, to nic, už jsi dědeček.“ Je to pro mě nepochopitelné. Sledovat, jak se k psovi chovají s větší laskavostí, než se moji rodiče kdy chovali ke mně.
Jejich starší syn Matyáš je teď ve věku, kdy se můj svět začal hroutit. Je mu třináct. Já jsem se ve třinácti zamykala v pokoji, psala si deníky o tom, že chci umřít, a nenáviděla jsem celý svět, hlavně ten doma. Matyáš se svým rodičům neskrývá. Mívá nálady, samozřejmě, je to puberťák. Ale mluví s nimi. Dokonce s nimi tráví čas dobrovolně. A oni ho poslouchají.
Minulý týden se to stalo. Ta scéna, která mě úplně rozebrala. Malá dvouletá Anička, kterou hlídám, měla ve vlasech pár suchých šupinek. Její maminka byla na služební cestě. A její táta, vysoký chlap, co řídí nějakou IT firmu, si všiml. Objednal speciální šampon a jemný hřebínek.
A pak si Aničku posadil na klín před televizi, kde běžel Krteček, a hodinu jí z těch jemných dětských vlásků trpělivě, prst po prstu, vybíral každou jednu bílou tečku. S takovou něhou a samozřejmostí, že se mi zastavilo srdce. Stála jsem v kuchyni, dělala jsem, že chystám svačinu, a po tvářích mi tekly slzy. Plakala jsem nad tím, jak cizí muž s láskou pečuje o vlasy své dcery, protože jsem si najednou uvědomila, že se mě takhle nikdo nikdy nedotkl.
Je to tak těžké, být svědkem toho všeho, o co jsem přišla. Ale zároveň je to lék. Protože tenhle jedovatý pocit křivdy můžu proměnit v něco dobrého pro Aničku. Jsem na sebe pyšná, že já ten kruh přerušuju. Nikdy na ni nekřičím. Učím ji, že všechny pocity jsou v pořádku. Když se stydí, může se schovat za moje záda. Když něco rozlije, řeknu jí: „To nevadí, Aničko, to se stane.“ A ona to po mně opakuje.
Vidím kousky sebe v tom, jak mluví. Je citlivá, přesně jako já. Ale její citlivost nikdo nepotlačuje, naopak, je hýčkaná. Když vyjdeme ven, rozzáří se a řekne: „Marti, dneska je tak hezky!“ Když má nový účes, řekne mi: „Oběma nám to sluší.“ Její svět je bezpečné místo. Ví, že ji mám ráda. Ví, že ji znám.
A čím víc času trávím s dětmi, tím víc si uvědomuju, jak je to vlastně jednoduché. Jak málo stačí k tomu, abyste jim nezničili život. Jen je bezpodmínečně milovat a dát jim najevo, že je vidíte. Všechno ostatní se dá zvládnout. Kéž by to věděli i moji rodiče.
Máte také zkušenost, která vám bolestně i léčivě zároveň ukázala, co vám v životě chybělo? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší uzdravení v tom, že přerušíme kruh.
